V roce 1883 byla založena tradice značky RAKO – zahájením výroby žárovzdorných cihel a režných dlaždic. Rozvoj průmyslu a stavebnictví v Evropě a kvalita rakovnických dlaždic vedly v letech 1888–1938 k postupnému rozšiřování závodů a vzniklo mnoho významných realizací, které jsou dodnes ozdobami známých staveb po celém světě. Své dobré jméno a vysokou technickou úroveň výroby si RAKO dokázalo udržet i po druhé světové válce.

Když povodeň na Rakovnicku v roce 1882 zatopila a zničila celou soustavu nadějně se rozvíjejících kamenouhelných šachet, nikdo netušil, že se z katastrofy zrodí nejslavnější české keramické závody a nejvýznamnější průmysl Rakovnicka. Zatímco v šachtách nebylo možné těžbu obnovit, zbylé budovy, vlečku a část na svou dobu velmi dobrého technického vybavení se majitel dolů, uhelná společnost Moravia, rozhodl využít pro keramickou výrobu. Jako výchozí surovinu bylo možné použít haldy lupků (hlušiny doprovázející těžbu uhlí) a místní jíly. Po předběžných zkouškách byly v roce 1883 budovy šachty sv. Mořic vybaveny stroji pro zpracování jílů, hydraulickými lisy, třemi kulatými pecemi a byla zahájena výroba žáruvzdorných cihel a režných dlaždic.

Počátkem roku 1898 továrnu koupili pánové Kasalovský a Sommerschuh. Hlavně Emil Sommerschuh měl pro rozvoj továrny a sortimentu velký význam. Byl synem známého pražského keramika a výrobce kachlových kamen. Díky jeho schopnostem, znalostem a spolupráci s řadou malířů, sochařů a architektů se nabídka továrny brzy rozšířila o pórovité obkládačky, nové druhy kachlů a kachlových kamen, mozaikovité obklady a la perské koberce, keramické obrazy, zahradní a hřbitovní keramiku, speciální reliéfní obklady budov a fasádové obkládačky. Spolupráce se špičkovými výtvarníky vedla k vysoké estetické úrovni výrobků a přinesla také ocenění na mezinárodních výstavách a soutěžích.
V roce 1907 byla továrna prodána knížeti Janu II. z Lichtenštejna, který již vlastnil keramický závod v Poštorné u Břeclavi. Spoluprací obou továren vznikl podnik značného významu. Generálním ředitelem byl jmenován Emil Sommerschuh, který pokračoval v započatém vývoji. Vznikla velká díla v budovách, které slouží dodnes. Speciální a významnou kapitolu výroby té doby tvoří: mozaikové obrazy (tzv. sekaná mozaika), které lze vidět např. v termálních lázních a hotelích v Budapešti, v budově univerzity v Sofii, v lázních ve Vídni atd. Majolikové obkládačky glazované barevnými glazurami (Obecní dům Praha) vytvářející rozměrné obrazy. Některé byly tvarově upravené a připomínaly skleněné vitráže katedrálních oken, tzv. řezaná mozaika (např. rakovnický kostel, obraz Jakuba Obrovského Žně v Plzeňské restauraci Obecního domu, budova Hlaholu v Praze apod.). Ojedinělý projekt té doby představuje keramická výzdoba pražského hotelu Imperial.

Jan z Lichtenštejna prodal své keramické továrny v roce 1920 akciové společnosti s většinovou účastí Živnobanky. V období do druhé světové války byla zavedena řada mechanizačních novinek a postavena většina výrobních hal stávajícího oddělení pórovinových obkládaček. Na přelomu 20. a 30. let se zvýšil zájem o fasádní obklady. K nejvýznamnějším zakázkám patřily: podzemní tunel Holland, New York, 1926 (15 000 m?), Všeobecný penzijní ústav Praha-Žižkov (nyní VŠE), 1933 (16 000 m?), sanatorium Vyšné Hágy, Vysoké Tatry, 1937 (18 000 m?), Elektrické podniky Praha, 1938 (6000 m?), plavecký bazén v Hongkongu, lázně Amalienbad ve Vídni a Haviak v Basileji.

Výroba dlaždic a žáruvzdorných cihel se prý bude ukončovat a výroba se přestěhuje do Polska. V areálu Rako zůstane jen administrativa.