Honosná budova olovnického mlýna ukrývá ve svých zdech historii daleko starší, než by napovídala její
secesní omítka. Již v roce 1561 je připomínána mlýnská usedlost jako nejstarší budova v obci. Na stáří nás
upomíná erb Zejdliců ze Zvoleněvsi (tři ryby) na staré části mlýna, kteří byli olovnickou vrchností již před
Bílou horou, někdy kolem roku 1541.
Jako ve většině obdobných usedlostí, i v tomto místě se jednalo o emfiteutický mlýn, jehož souvislejší
historii můžeme vypravovat od poloviny 19. století. V pozemkové knize je nejstarší záznam datován 6.
zářím 1862, kdy polovinu mlýna získala Marie Vlasáková. S největší pravděpodobností byla matkou
MUDr. Erazima Vlasáka.7) Vlasákové hospodařili až do počátku našeho století. V roce 1896 je ještě
připomínán Václav Vlasák.
Na počátku nového století zakoupili usedlost Jaroslav Brejník, jenž je v r. 1906 zapsán v pozemkové
knize již jako vlastník. Následující rok získala polovinu paní Brejníková (ve vodní knize zapsána jako
Marie, v pozemkové jako Zden ka). K tomuto datu se nám uchoval ve vodní knize přesný popis celého
vodního díla s několika zajímavostmi. Mlýn měl dvojí složení, dvě vodní kola (průměr 4,45 m a 4,9 m).
Jedna vodní značka byla osazena do zdi obytného stavení v podobě desky s mosaznými hřeby a nápisem JB
1907. Druhou členové tech nické komise upevnili na pískovcové skále nedaleko silnice vedoucí do Kralup.
Jaroslav Brejník postupně zmodernizoval mlýn, přistavěl skladiště pro obiloviny a kanceláře. Dochovala
se i jeho žádost o zavedení generátorového motorového zařízení. Brejníkové byli jistě rodem podnikavým,
protože dali mlýn přestavět do dnešní secesní podoby, kde na štukové výzdobě najdeme nejen stylizovaný
mlynářský znak, motivy práce ve mlýně, ale i patrona mlynářů – sv. Václava.
Za povšimnutí jistě stojí i pamětní deska osazená nedaleko vstupní části, nesoucí nápis tohoto znění:
„Vděční krajané JUDr. Ladislavu Brejníkovi, zdejšímu mlynáři, za jeho nezištnou pomoc potřebným po
dobu těžké války v letech 1939–1945.“ K tomuto obsahu jistě není co dodávat. Spoluobčané výmluvně
ocenili charakterové vlastnosti L. Brejníka v dobách pro národ tak složitých.
Brejníkové hospodařili ve mlýně do roku 1948. V roce 1939 se jim ještě podařilo scelit pozemky patřící
ke mlýnu výměnou za pozemky obecní. 14. června 1948 byla na majetek uvalena Národní správa.
Následně, kdy byl již původní vlastník Jaroslav Brejník mrtev, přešlo 31. 10. 1960 vlastnictví na
československý stát. V dokladech najdeme ještě zmínku o roku 1967, kdy byla povolena demolice stodoly
z důvodů sesutí. Další léta jsou zahalena mlčením. Majetek byl po roce 1989 restitucí navrácen původním
majitelům.
Tak jako u většiny mlýnů, o kterých jsme se zmiňovali, ani u Brejníků není obnovena původní
mlynářská živnost. Dnes mlýn nevoní moukou, ale dřevem. Mlynářská usedlost slouží jako výrobna
dřevěných palet. Svůj honosný secesní vzhled si přes veškeré peripetie olovnické mlýnské stavení uchovalo
do dnešních dnů.

Podle získaných informací byl komín rozebírán z 16 metrové plošiny, ale už byl v tu dobu ubourán a materiálem zasypán. Z toho důvodu, i když měl vnitřní kramle, byl nelezitelný.

Nyní je komín zbourán a celý areál se přestavuje.