Na přelomu 19. a 20. století byly u blízkého lomu zakládány šachtové vápencové pece. Drobná, tzv. lidová výroba vápna převládala v naších zemích ještě kolem poloviny 19. stol. Ve 20. století se s touto výrobou setkáváme už jen v hospodářsky zaostalých oblastech. Pec je kruhovou stavbou z lomového kamene se šamotovou vyzdívkou. Pece této konstrukce byly sice značně úsporné, avšak jejich nevýhodou byl velký podíl ruční práce a proto v konkurenci s velkými průmyslovými podniky od poloviny 20. století postupně zanikaly. Dochovaná pec, která byla v provozu krátce kolem roku 1925 je ojedinělou technickou památkou významně dokumentující tradiční způsob drobné regionální výroby. Svažující terén byl využit k vybudování, lomovým kamenem zpevněné, rampy pro dopravu vsázky. Pro zjednodušení dopravy suroviny byly od lomu k vápence položeny kolejnice. Plné vozíky z lomu byly na laně přes kladku spouštěny samospádem a jejich pomocí byly prázdné vytahovány zpět. Na provozu vápenky se podílelo 6 dělníků. V lomu pracovali 4, u pece 2. Před pálením vápna se v peci postavila z velkých kamenů klenba, pod kterou se dalo při pálení přikládat dřevo. A teprve na tuto klenbu se vrstvily kusy vápence proložené dřevem. Pálení trvalo 4 dny. V měsíci se pálilo zhruba 4x. Po vypálení rozváželi povozníci vápno zákazníkům z okolí.    (text z prastaré info-tabule Naučné stezky).

Současný žalostný stav objektu ostře kontrastuje s označením "ojedinělá technická památka..."

Dochovaný zbytek pece má výšku 7 m.