Následující článek je převzat z již neexistujícího serveru www.montanya.org
(proto je kopírován v plném znění a nikoli odkazován)
-----------------------------------------------------------------
KRUŠNÁ HORA
Počátky dolování
Historický vývoj využití železnorudného ložiska na Krušné Hoře zasahuje svými počátky pravděpodobně již do doby keltského osídlení našich zemí. Počáteční období jsou dokumentována pouze archeologickými nálezy, svědčícími o výrobě primitivních železných nástrojů v bezprostředním okolí Krušné Hory. Keltské hradiště u Stradonic, jedno z nejvýznamnějších oppid v českých zemích, lze považovat za důležité výrobní středisko pozdnělaténských Čech. Bohatá kolekce nástrojů, pocházejících z tohoto hradiště dokumentuje vysokou úroveň této výroby. Existence Stradonic je důkazem, že Keltové v 1. století př.n.l. již bezpečně znali a využívali zdroje železných rud v této oblasti Čech a tím pravděpodobně i krušnohorské ložisko jakožto největší objekt, vhodný pro primitivní povrchovou těžbu železných, lehce tavitelných rud. Doklady, dokumentující dobývání a zpracování železných rud v této době, byly sledovány a identifikovány i přímo na úbočích Krušné Hory.
Jak lze předpokládat, příchod Slovanů do středních Čech v 6. století znamená pokračování v této činnosti, především ve výrobě železných nástrojů pro zemědělství. Nedostatek pramenů nám nedovoluje sledovat báňskou činnost na Krušné Hoře a v jejím okolí i po celé období feudalismu do konce 18. století. Železné rudy a ostatní obecné kovy nebyly totiž vyhrazeny králi, čímž nebyly předmětem horního regálu, ale byly součástí pozemků a tedy náležely jejich majitelům. To znamená, že tam, kde dobývání rud drahých a neželezných kovů zanechává svůj odraz v královských archívech, nemáme téměř žádné písemné zmínky o dolování rud obecných kovů.
Rozsah a význam těžby zelezné rudy Krušné Hoře v období 14. až 18. století dokumentují pouze kusé zprávy, které se nám dochovaly o jednotlivých železárnách, v nichž byla krušnohorská ruda zpracovávána. Krušnohorské ložisko bylo jednou ze surovinových základen celé podbrdské železářské oblasti, která patřívala k nejvýznamnějším v celých Čechách.
V roce 1731 přešla oblast Krušné Hory do majetku Fürstenberků. Prvním majitelem byl kníže Karel Egon z Fürstenberku, nejvyšší purkrabí pražský. Pro Krušnou Horu to byl počátek velkého rozmachu těžby a zahájení dobývání hlubších poloh ložiska pod hranicí spodní vody. V roce 1772 byla na ložisku založena první dědičná štola (dnešní štola Josef v Novém Jáchymově).
Základním mezníkem novodobých dějin dolování na Krušné Hoře byla propůjčka horního soudu v Příbrami ze dne 22. září 1794, udělená komornímu panství zbirožskému na náleznou jámu, čtyřiadvacet dolových děl a dědičnou štolu. Další propůjčky potom rychle následovaly, dolové míry pokrývaly stále větší území na severních i jižních svazích Krušné Hory. Průzkumné, otvírkové a těžební práce nabývaly na rozsahu tak, jak to odpovídalo neustále rostoucím požadavkům hutních závodů. Fürstenberský důlní provoz se soustřeďoval ve východních částech ložiska, kdežto erární zaujímal spíše jeho střed. Hranice probíhala přibližně 300 metrů východně od osy později vyražené štoly Josef (dnešní Zdenko). Západní uzávěr ložiska patřil opět Fürstenberkům.
V letech 1842-46 bylo ložisko postupně otevřeno dvěma dědičnými štolami Josef a František, čtyřmi jámami Hlavní těžnou, Josef, Anna a Nová větrací, dvěma svážnými Anna a Prokop a průzkumnými šachticemi František I. a II.
Dědičná štola Josef (Zdenko) byla založena v roce 1794 a nafárala ve vzdálenosti kolem 500 metrů a ve svislé hloubce 70 metrů blok dnešního krušnohorského ložiska v prostoru bývalé XXXVI. svážné.
O 56,5 metrů hlouběji byla v roce 1830 založena na jižním břehu 1. novojáchymovského rybníka štola František, která měla přibližně ve vzdálenosti 1000 metrů dosáhnout ložiska. Práce na štole byly v roce 1852 zastaveny ve vzdálenosti čelby 416 metrů od ústí a štola nebyla již nikdy doražena.
Centrálním dílem erárního dolování na Krušné Hoře byla Hlavní těžní jáma. Byla situována cca 150 metrů jihozápadně od tzv. "Pyramidy" na křižovatce lesních cest z Hudlic, Nového Jáchymova a Zbiroha. Prorážky se štolou Josef dosáhla v hloubce 72 metrů. Byla opatřena těžním strojem "Göppel" s dvojitým lanovým bubnem poháněným koňmi.
Zvyšující se objemy těžeb a řešení obtížné dopravní situace, kdy největší část těžby byla soustředěna v oblasti dnešního krušnohorského ložiska v prostoru VIII. svážné a rubanina musela být dopravována dolů na hlavní směrnou chodbu na úrovni štoly Josef a po ní k Hlavní těžní jámě, si vynutily hloubení dalších jam a šikmých děl. Byla to jáma Josef, situovaná asi 100 metrů severovýchodně od Hlavní jámy, jáma Anna a dříve uvedené svážné Anna a Prokop.Nejzápadnější část erárního dolového pole v místě dnešního I. Anenského hloubení, tzn. asi 750 metrů od Hlavní jámy, byla ověřována dvěma průzkumnými jámami František I. a II. O pracích na těchto jamách nejsou žádné podklady. Jednotlivé části ložiska v celém směrném rozsahu erárního dolového pole - téměř 1,5 km dlouhém - byly bezpečně známy již v dřívějších obdobích a byly také v celé délce předmětem těžby.
Dobývací práce byly vedeny z povrchu, šly do hloubek 20-30 metrů, na několika místech až do 70 metrů. V menších hloubkách zůstaly mohutné rudní pilíře, které byly hlavním předmětem těžby v prvním období erární těžby (zásoby VIII. svážné byly nad úrovní štoly Josef předmětem těžby i po znovuotevření 6. patra v 50 letech našeho století).
Z toho důvodu se konaly od počátku pokusy zavést vhodné způsoby systematického dobývání, zvláště v dosud nedotčených částech ložiska. Těmito otázkami se ve 40. letech podrobně zabýval i dvorní rada příbramského horního úřadu Jan Grimm, které nejdříve (v roce 1842) navrhl příčné dobývání, velmi podobné pozdějšímu dobývání v lávkách se zakládáním vyrubaných příčných chodeb, ražených od nadloží k podloží. Postup porubů byl přirozeně od úrovně štoly (patra) směrem k vyšším patrům.
Při inspekční cestě roku 1846 však Jan Grimm zjistil, že navržená metoda nemohla být zavedena pro naprostý nedostatek zakládkového materiálu, a proto vypracoval nový návrh dobývání. Tento návrh doplnil pro lepší představu mapou, v níž zachytil aplikaci nové metody na bloku za III. poruchou v prostoru pozdější nové větrací šachtice (dnešní ložisko Barborské v prostoru XXIV. svážné). O propracovanosti návrhu dobývací metody pro krušnohorské ložisko svědčí i zachovaný návrh, uveřejněný v roce 1845.
Údaje o těžbě se zachovaly pouze z let 1842-50. V této době zde pracovalo v dole v průměru 50 zaměstnanců, kteří těžili převážně z bloků mezi tzv. II.-IV. poruchou (dnešní ložisko krušnohorská).
Z doby erárního podnikání na Krušné Hoře se zachoval také zajímavý dokument o situaci a pracovních podmínkách horníků. Rozhodnutím Vrchního horního úřadu v Příbrami ze dne 24. prosince 1843 byly zavedeny ve všech zbirožských dolech dvanáctihodinové směny místo dosud platných osmihodinových. Díky odporu horníků byly v roce 1850 znovu zavedeny osmihodinové směny.
Jednotlivé bloky ložiska ve východní části byly postupně otevřeny dvěma dědičnými štolami a čtyřmi jámami na směrnou délku 1,5 km a do hloubky až 200 metrů.
Základním otvírkovým dílem byla dědičná štola Josef, která byla založena v roce 1772 na severním úbočí hory uprostřed dnešní obce Nový Jáchymov. Byla ražena přibližně jedním směrem a nafárala ložisko (Vojtěšské) v hloubce cca 80 metrů pod povrchem ve vzdálenosti 550 metrů od ústí (dnešní "Cech"). Štola je v celé délce průchodná až do dnešní doby a byla v 50. a 60. letech našeho století využívána jako výdušné dílo pro hlavní sklad výbušnin.
Druhou dědičnou štolou je štola František, zaražená Antonínem Mayerem v roce 1829 o cca 60 metrů hlouběji v údolí potoka mezi Novým Jáchymovem a Otročiněvsí na tzv. "Courku". Byla ražena jihozápadním směrem do východního uzávěru ložiska na úrovni dnešního 25. patra. Zastihla ložisko po 750 metrech (dnešní Františko-Josefské ložisko) a byla dokončena až v roce 1860 již pod vedením Mayerova syna Otty. Dodnes slouží jako odvodňovací štola pro 24. patro.
Hlavní těžní jáma byla situována v prostoru tzv. "Kučerovny" na severním svahu západně od dnešního závodu a otvírala nejmocnější a také nejkvalitnější zásoby hlavního ložiska (dnešní ložisko Vojtěšské). Byla vybavena pouze pro těžbu. Pro fárání mužstva byla vyhloubena zvláštní lezná jáma do hloubky 30 metrů. Náraziště jámy bylo založeno 70 metrů od ohlubně a postupně byla otevřena 2 patra nad a 8 pater pod jeho úrovní, které byly vzájemně propojeny řadou hloubení. Údaje o úrovních jednotlivých pater pod ohlubní jámy se zachovaly přesně: (patro/hloubka) 1/51, 2/57, 3/70, 4/83, 5/104, 6/123, 7/140, 8/149, 9/168, 10/182, 11/197. Štola Josef byla spojena prorážkou s hloubením mezi 4. a 5. patrem a štola František by v tomto prostoru dosáhla úrovně 8. patra.
Směrný rozsah mezipater byl cca 245 metrů, což je plná směrná délka dnes známého Vojtěšského ložiska na úrovni 24. patra. Je zřejmé, že těžiště fürstenberských dobývacích prací bylo v tomto prostoru a ostatní otvírková díla z povrchu, hloubená do 15-30 metrů, sloužila zřejmě k průzkumným pracím a celkovou výši těžby nemohla podstatněji ovlivnit.
Pro hlavní těžní jámu zkonstruoval v roce 1793 František Josef Gerstner, tehdy již profesor vyšší matematiky na pražské univerzitě, důmyslné těžní zařízení pro náklad cca 850 kg rudy v okovu. Hlavní část zařízení byl spirálový buben ve tvaru dvou komolých kuželů, spojených mezi menšími základnami nízkým válcem. Žlábky v obou kuželových plochách sloužily k navíjení a odvíjení těžního řetězu. Na střední válcovou část se navíjely řetězy v případě těžby z různých hloubek. Vertikální hřídel žentourového bubnu se otáčel na obou koncích, opatřených čepy ze zvonoviny, v železných ložiskách. U tohoto stroje se používala i brzda, aby se dal stroj na každém místě jámy ihned zastavit. Těžní řetěz byl veden po válcích vodícího zařízení a přes dva lanové kotouče k jámě, kterou se vytahovaly a spouštěly dva těžní okovy. Jakmile vyjel okov na den, otevřely se padací dveře a po výstupu okovu se opět zavřely. Okov se po zaklesnutí speciální páky do řetězu otevřel a vysypal rudu do dřevěného žlabu a dále do vozu. Při uvedené hloubce jámy trvalo vytažení jednoho naloženého okovu 6 minut 18 sekund. Připočítají-li se ještě asi dvě minuty na zastavení žentouru, odpočinek koní a vyprázdnění okovu, kalkulovalo se s celkovou potřebnou dobou na jeden výtah 8 minut. V průměru se těžilo 58 výtahů na 8hodinovou směnu, a to beze změny po celých 29 let, po které byl stroj bez jediné nehody v neustálém provozu. Denně se tu pomocí dvou koní těžilo průměrně téměř 50 tun rudy.
Oblast Krušné Hory u pozdějšího Nového Jáchymova získala Gerstnerovou zásluhou vynikající prvenství, neboť kromě moderní koncepce těžního zařízení byla koncem roku 1817 postavena první železná kolejná dráha u nás jako závodní úzkokolejná železnice. Kromě toho již předtím (roku 1793) byla ve štole Josef zřízena a po řadu let používána dráha o dřevěných kolejnicích s důmyslně konstruovanými důlními vozíky.
V letech 1819-27 se v provozu dolu objevovala řada nedostatků, např. pozdní ověřování a příprava zásob rudy k těžbě, což vedlo k paběrkování ve stařinách nad úrovní štoly. V roce 1827 byl proto povolán Antonín Mayer, vynikající odborník se znalostmi geologie, mineralogie, těžby, ale i provozu hutnických závodů a řešení ekonomických otázek. Realizoval řadu opatření, která přispěla ke zvýšení rentability celého podniku. Rozšířil dolové pole na Krušné Hoře z 380 tisíc metrů na 720 tisíc metrů, pokračoval s otvírkou ložiska do hloubky, nechal razit novou Dědičnou štolu František, rozšířil dolové pole (Ignác u Hudlic, Václav u Svaté a Karel Trubské), dále koupil důl Filipa Jakuba pod Radčí, doly Všech Svatých, Karla Boromejského a Antonín v Příbrami a svěřil Františku Herdovi kutací práce v oblasti Nučic, které vedly po roce 1845 k objevení mohutných ložisek chamositu u Nučic, Krahulova a na dalších místech.
Historie dlouholetého fürstenberského dolování na Krušné Hoře skončila současně se zastavením celého železářského podnikání v letech světové hospodářské krize 1873-76. Fürstenberkové prodali celý důlní a hutní majetek vídeňské bance "Wiener Bankgesellschaft".
Tak skončila v osmdesátých letech 19. století historie erárního i fürstenberského podnikání na Krušné Hoře, rozmnoženého ještě v 60. letech Strousbergem. V souladu s tendencemi soustřeďování kapitálu, kdy v době krizí byli menší podnikatelé pohlcováni velkými bankami, získala akciová společnost "Česká montánní společnost" dřívější majetek zbirožský a strousberský od jeho pozdějšího neúspěšného držitele Hopfengertnera a dřívější majetek fürstenberský od uvedené vídeňské banky.
Tyto finanční transakce (šlo spíše o kapitálovou hodnotu než o vlastní podnikání) nepřinesly nic nového do naplňujícího se osudu dolování na Krušné Hoře. To se již nevzpamatovalo z důsledků hospodářské krize i přírodních katastrof, které v 80. letech 19. století obzvláště těžce postihly Zbirožsko a Křivoklátsko. Provoz byl neustále omezován a nakonec v roce 1889 úplně zastaven.
Pramen:
ŽELEZNORUDNÝ DŮL KRUŠNÁ HORA - HISTORIE A SOUČASNOST
Ing. Jiří MENCL & kolektiv
Komín je v areálu bývalých železnorudných dolů "Krušná hora". Bližší info na: www.hornictvi.info (též obsáhlá historická fotogalerie). V těsné blízkosti komína se nachází též historická věž důlního výtahu.
Firma Savea, která nyní v objektu sídlí se zabývá výrobou laminátových dílů pro autobusy, tramvaje a letecký průmysl (vyrábí se v ní například "čumáky" do pražských "Porsche-tramvají"). Historie podniku viz. http://www.savea.cz/historie.html