Historie Roudnického pivovaru

Založení pivovaru

První písemná zmínka z roku 1302 dokládající výrobu piva dokonce o 36 let předchází první písemný záznam o pěstování vinné révy na Roudnicku. V roce 1589 získal roudnické panství Vilém z Rožmberka, který položil základy k dalšímu rozvoji pivovaru zakoupením čtrnácti spálenišť pod hradem. V té době se v Roudnici vařilo bílé pšeničné pivo, které bylo dodáváno do 68 hospod a šenkovních domů ve městě a v okolí.

Výstavba nového pivovaru

Dalším důležitým mezníkem roudnického pivovarnictví byla výstavba nového pivovaru Václavem Eusebiem z Lobkowicz. Dle plánů italského architekta a stavitele Antonia della Porta byla stavba v roce 1676 započata a do plného provozu byla uvedena po dvanácti letech. Ve své době patřil nový pivovar k největším v Čechách. Hlavní budova měla délku přibližně 100 metrů a dvě postraní křídla vybíhající k Labi o délce 31 metrů. Celkové náklady na stavbu pivovaru činily 15858 zlatých, což představovalo téměř polovinu nákladů spojenou s náročnou barokní přestavbu roudnického hradu v letech 1652-1684.

19. století

K velkým stavebním úpravám budovy pivovaru došlo v polovině 19. století v souvislosti s výstavbou železnice z Prahy do Podmokel. Tehdy kvůli položení trati byla stržena obě křídla pivovaru. Náhradou za zbořená křídla byl pivovar prodloužen směrem k Bezděkovu a získal tak současný půdorys. Na konci 19. století pivovar produkoval kolem 40 tisíc hektolitrů piva ročně. V těchto letech se zde vařilo pivo deseti, jedenáctistupňové a dále buď dvanácti nebo šestnáctistupňové. V důsledku světové hospodářské krize klesla produkce piva v 30. letech 20. století na 25 tisíc hektolitrů ročně.

Pivovar tehdy nesl název „Pivovar a sladovna v Roudnici n. L. Max Lobkowicz“. Po okupaci Československa byl pivovar stejně tak jako ostatní majetek Lobkowiczů zabaven nacisty, jelikož tehdejší majitel roudnického zámku Maximilián E. Lobkowicz působil v diplomatických službách exilové vlády v Londýně.

20. století

V roce 1948 byl veškerý majetek Lobkowiczů, tedy i pivovar v Roudnici n. L., znovu odejmut tentokrát vládnoucím komunistickým režimem. Pivovar byl začleněn do státního podniku Krušnohorské pivovary. Postupně byl kvůli reorganizacím začleňován do dalších státních podniků, např. Litoměřicko-Ústecké pivovary, Severočeské pivovary atd. Uzavřením lahvovny v roce 1973 byla ukončena po takřka tři sta letech výroba piva v Roudnici. Do prostoru pivovaru byla poté převedena výroba nealkoholických nápojů z Bezděkova. V roce 1974 byl pivovar poškozen požárem. Provoz sladovny pokračoval do roku 1976, sodovkárna byla uzavřena v roce 1984. Po pádu komunismu byl objekt bývalého pivovaru vrácen Lobkowiczům. Pivovar byl naposledy těžce poznamenán velkou vodou z roku 2002, kdy hladina vody v objektu dosáhla výše 1,5 metru. V současné době je majitelem pivovaru soukromá společnost pana Johna D. Baileyho, která tento objekt prakticky nespravuje, o čemž svědčí naprosto katastrofální stav objektu. Této původně raně barokní technické památce akutně hrozí odejmutí památkové ochrany a následná demolice.

Podřipské muzeum připravuje pro tento rok obsáhlou expozici věnovanou pozoruhodné historii roudnického pivovaru. Výstava bude zahrnovat velké množství obrazového materiálu, nebudou chybět ani různé předměty spojené s provozem pivovaru. Zda tato výstava bude poslední tečkou nebo předznamená začátek nové existence budovy pivovaru ukáže jen čas.

K tématu roudnického pivovaru vám přinášíme názor městského architekta Ing. arch. Jana Drahozala:

Co se zámeckým pivovarem je velmi podobná otázka jako co se zámkem. Pro mě osobně má však opačnou odpověď. Podle mého názoru je technický stav pivovaru extrémně špatný, má složitou situaci a jeho možné využití je velice problematické.

Tento objekt je nemovitou kulturní památkou a není v majetku města. Bez ohledu na majetkoprávní aspekty a legislativní rámec zasahuje tato stavba do veřejného prostoru a je obecným tématem občanů Roudnice. Pro mne by byl ideálním postupem zrušení statutu kulturní památky, demolice a následné využití jako vícefunkční objekt při zámku, nádraží a v těsné vazbě na náměstí. Naprosto chápu, že se mnou bude mnoho lidí nesouhlasit, ale město má důležitější památky, které jsou v nesrovnatelně lepším stavu, a které se dají stále užívat. Zámecký pivovar byl již dávno zasažen výstavbou železniční dráhy a nádraží. Poděbradova ulice ve skutečnosti vede původním dvorem pivovaru a zbylé objekty jsou tak zanedbané, že je opravdu obtížné představit si, jak celý areál vypadal původně. „Nekulturní“ hodnocení současné situace by znělo tak, že původní technická stavba ztratila svůj účel a tak se nahradí novou účelovou budovou. Mou představou je parkovací dům s komerčním parterem. V centru města je nedostatek parkovacích míst. Parkovací dům u náměstí i u nádraží je ideální. Lidé dojíždějící do Prahy či Ústí nad Labem rádi využijí možnost parkování a Náměstí Jana z Dražic spolu s Karlovým náměstím jsou poblíž. Pokud by se realizovala myšlenka veřejně přístupného zámku jako kulturního a správního centra města, zapadne toto vícepodlažní parkoviště skvěle do konceptu celého areálu. Přístup do zámku lze totiž provést z nejvyššího podlaží přímo do zahrady parku. V parteru by byla možnost provozovat obchody, služby a kanceláře. Stavebně konstrukční řešení by umožňovalo zmenšovat či rozšiřovat komerční prostory ve vztahu k parkování – dle aktuální potřeby. Stejně jako pivovar v baroku, tak i nový objekt v současnosti by musel splňovat vysoké estetické nároky. V koncepční skice představuji návrh pojednání fasády pouze nerezovými sítěmi, porostlými vegetací. Taková fasáda je živá, mění se podle ročních období a dýchá. Zelená fasáda z dálkových pohledů zamaskuje celý objekt garáží a vytvoří z něj zelený svah v podzámčí.

Z: http://www.roudnicenl.cz/