General data:
Class:MT  (Morfolic trepariozom)
Height:65 m
Gallery:2/1
Type:T  (Concrete bricks)
Gallery:2/1
Detail:0  (Circular profile)
Bilighorze:2CC
Status:S
Country:CZE  (Česká republika)
(p)Region:STC  (Středočeský)
County:BE  (Beroun)
Municipality:Loděnice
Coords:
49°59'19.957"N,14°9'35.215"E
Details (CZ):1 display >>
Record history:
12.2.2009
15:48:33
+ koman - Import pregionu
15.10.2012
15:12:21
+ MV
Map + photo
Z webu hornictvi.info (2005) Z webu hornictvi.info (2008)
Poznámky
11.2.2017 18:04:56 tomikp79

Vápenictví v Loděnici se spjato se jménem Antonína Cifky, který si nechal postavit v obci velkou vilu (později nazvanou zámeček Vinice) a obnovil výrobu kněžíhorského vína. Svou stavební aktivitou zajistil odbyt loděnického vápna, které se zde vyrábělo od nepaměti. Značný význam mělo i dokončení železniční trati z Berouna do Rudné v roce 1897. Jeho syn, baron Jindřich von Cifka, zakoupil roku 1898 pozemek V báních a téhož roku na něm nechal vystavět první kruhovou pec typu Kohout. Po devíti letech provozu byla přestavěna na typ Hoffmann.

Vápenec se těžil ve třech lomech na kopci nad Loděnicí na Branžovech (lomy Cifkův, Obecní a Založanský). Dopravovám byl nejprve povozy, v roce 1908 byla vybudována více než 1100 m dlouhá lanovka (později byla prodloužena na 1450 m), jejíž výškový rozdíl činil 120 m. Plné vozíky klesaly do údolí samospádem a vytahovaly nahoru prázdné vozíky. Lanovka byla systému Pohlig a skládala se ze dvou úseků, svírajících úhel 120 stupňů – v mezistanici byly vozíky naloženy na podvozek a po kolejích dopraveny k druhému úseku. Během hodiny mohlo být lanovkou přepraveno cca 80 vozíků, každý s 500 kg vápence.

V roce 1916 byla postavena 14 komorová pec typu Eckhardt o kapacitě výroby 60 t vápna denně. Současně byla vystavěna vlečka od nádraží v Loděnici k vápence.

V roce 1916 vápenku od Jindřicha Cifky zakoupila firma Josef Procházka a spol. jejímž majitelem byl podnikatel Rudolf Weimann. v roce 1925 byla tato vápenka zakoupena firmou Bárta a Tichý.

V roce 1951 se vápenka stala součástí Králodvorské cementárny, o dva roky později byla delimitována do Pragocementu. Její zastaralé zařízení bylo třeba modernizovat. První úvahy se objevily již na sklonku 50. let a na počátku roku 1962 bylo započato s terénními úpravami. Východně od Loděnice u Holého vrchu byla zahájena výstavba vlečky, počalo se s odlesňováním terénu pro budoucí lanovou dráhu, byl regulován potok, začaly se stavět přístupové kamunikace.

Původní projekt z roku 1961 usiloval vybudovat z nemoderního závodu podnik na tehdejší špičkové úrovni. Mimo jiné měl vyrábět 50 tisíc tun mletých vápenců, 30 tisíc tun umělých omítek a 14 tisíc tun dalších výrobků. Vysoká rozestavěnost v celostátním měřítku, potřeba podrobnějšího geologického průzkumu a také problémy s technologií výroby vápna, vedly v roce 1963 k rozhodnutí stavbu přerušit a zakonzervovat. Snaha realizovat stavbu se objevila až na přelomu 60. a 70. let, na počátku 70. let byla ale další jednání a jakékoli náběhy k výstavbě nového závodu opět zastaveny.

V provozu zůstávala vápenka s technickým zařízením starým čtyři desetiletí, které nebylo možno modernizovat. Výroba byla proto v roce 1972 zastavena a k 1. lednu 1973 byl provoz zrušen. Následně bylo omezeno i lomové hospodářství – zrušena těžba v Záložanském a Cifkově lomu, nadále se surovina dobývala pouze v Obecním lomu. Vápence nehodící se pro výpal vápna byly zpracovány na štěrkodrtě. Vedení podniku plánovalo rozšíření nabídky tohoto sortimentu, a protože se při postupující těžbě začaly těžit prostory, kde bylo větší zahlinění, byla v letech 1973 až 1974 postavena v lomu třídírna. Její výstavba však nebyla dokončena.

V roce 1976 započala výstavba nového závodu. Závod byl do zkušebního provozu uveden 3. března 1981 a následujícího roku přešel do plného provozu. Na místě 100 let staré vápenky, která byla vybavena dvěma kruhovými pecemi, vyrostla ve své době nejmodernější vápenka na území Československa. Vápno bylo vypalováno v práškovém stavu v rotační peci o rozměrech 3,6 x 45 m s šachtovým výměníkem. Surovina byla automaticky vážena turniketovým podavačem rakouské firmy Pfister. Frakce 0 – 0,2 byla oddělena a používána k odsíření elektráren a pro zemědělské účely. Rozdrcený vápenec frakce 0,2 – 4 se používal k výpalu vápna. V disperzním výměníku tepla se předehřál na teplotu 500 až 800 stupňů a vypálil v rotační peci při teplotě 1000 až 1150 stupňů. Ve fluidním chladiči se pak zchladil na teplotu cca 100 st. Část takto zpracované suroviny byla využita k výrobě vápenného hydrátu. Odpad – nedohašené vápno – se používal k výrobě cementu. Zpočátku na výkon zařízení měl negativní dopad nedostatek pracovníků, který vedl k omezení balení vápna a hydrátu, ale i samotná linka pro hydrataci nepracovala na plný výkon. Nedostatky se projevily také u mlýnů Multiplex, které byly silně opotřebovány a několikrát byly zcela mimo provoz, takže se mlel pouze jemný hydrát bez zaručené objemové stálosti. Jako nevýhodná se ukázala skutečnost, že část zařízení byla převzata ze starého závodu. Především to platilo o kladivovém drtiči. Další problém těchto strojů byl nedostatek náhradních dílů, případně dlouhé dodací lhůty.

Přes velmi moderní zařízení byla hlavní část výrobků zařazena v první polovině 80. let do třetí a čtvrté třídy jakosti. Vinu na tom mělo i poměrně velmi pestré složení suroviny v lomu na Branžovech, kde se na velmi malém prostoru vyskytovaly snad všechny druhy vápenců charakteristické pro celou berounskou oblast (koněpruské, loděnické, slivenecké). Část bylo možno zpracovat pouze na štěrkodrtě. Svůj díl, hlavně v počátcích výroby, nesla i technologická nekázeň a časté zapalování pece, které neumožňovalo vyvážený, kontinuání pálící proces (např roku 1983 byla pec během roku zapalována 18 x). Nedořešena zůstala dostatečná kapacita železniční vlečky, což bránilo plynulé expedici a také nevyhovovala skladovací kapacita. Změny musely být také provedeny ve struktuře výroby. Na počátku 80. let se závod zaměřil na výrobu porobetonu, pro ni byly určeny zhruba dvě třetiny – a zbývající třetina (cca 20 tisíc tun) nemohla stačit pro nepřetržitý provoz hydratační stanice. Proto se vyráběl nejlacinější hydrát.

Také po roce 1989 došlo k řadám změn vlastnických vztahů. Ztížená ekonomická situace vápenky Loděnice na počátku devadesátých let, způsobená zdražením paliv, energie a nasycením trhu s vápennými výrobky, donutila vedení podniku Pragocement k výstavbě nové moderní maltárny a k rozšíření výrobního sortimentu o suché omítkové a maltové směsi.

Po zrušení společnosti Pragocement a dalším přeskupování subjektů se předposledním majitelem závodu stal Českomoravský cement, a.s. s právním nástupcem CPB, a.s..

V roce 2000 byl závod odkoupen společností Lasselsberger. Došlo k modernizaci závodu a rekonstrukci výroby umělých omítkových směsi.