Osud mazutové výtopny nevypadá růžově...

Výtopna „Mazutka“ není podle magistrátu architektonický unikát. Nechá ji zbourat.

Celé dění lze sledovat na FB https://www.facebook.com/mazutkazije/

Naprosto zbytečná demolice...

Plocha se využívá jako deponie stavebního materiálu a aktuálně jiné plány pro tuto plochu nejsou ...

Fotoprohlídka pivovaru z podzima 2016 a popis historie.

Návrhy konverze pivovaru od studentů stavebky.

Více informací o proběhlé demolici pivovarské spilky:

Předmětem veřejné zakázky je kompletní demolice objektu pivovarské spilky s ležáckými sklepy č.p. 4 a její přístavby skladu s prodejnou, a to včetně venkovního skladu se zděným oplocením (areál bývalého pivovaru v Kralupech nad Vltavou). Tím následně vznikne nová ulice, prozatím jí říkáme Pivovarská, jejíž trasa bude pokračovat a navazovat na ul. Palackého až k Žižkově ulici. Zde vzniknou také nová parkovací místa pro vozidla. Po prostoru hotelu Praha se rozšíří i náměstí, jehož finální podoba by měla být dokončena v letech 2018/2019

Komín v dokonalém stavu byl zcela zbytečně zbořen v rámci přeměny bývalé kotelny (funkční do 2014) na sklad komunální techniky v srpnu 2017. 

Ta vápenka, to je můj nepodložený odhad.

Poslední textilní továrna v Bruntále, demolována na podzim 2005. Komín oktagonální, se čtyřbokým podstavcem a původně i zdobnou hlavicí; v posledních letech své existence nesl novodobý montovaný ochoz. Zbořen v rozmezí 15.11.-26.11.2005. Na místě fabriky stojí od roku 2006 obchodní dům Kaufland a parkoviště.

Více informací o historii textilního průmyslu v článku na webu zanikleobce.cz.

   Na tomto místě stála nejprve fabrika, kde se s největší pravděpodobností vyrábělo dřevěné uhlí a dřevěné brikety procesem zplynování dřeva.

  Fabrika roku 1893 končí svou činnost, areál kupuje město, které v letech 1893 – 1894 podrobuje celý areál rekonstrukci, novým přístavbám a budovy vybavuje bouracím a chladicím zařízením. Otevírají se zde městská jatka.

   V roce 1897 byly započaty práce na dalším rozšiřování provozu o nucený výsek vybudováním kanalizace pro tento provoz a roku 1898 byly dostavěné i budovy. Městská jatka zde fungovala i po druhé světové válce, podle dostupných zdrojů nejméně do roku 1950, kdy jsou k dispozici účetní uzávěrky, podle pamětníků ještě kolem roku 1970.

  1992 - Objekt kupuje první soukromá společnost Procházka.

  1997 – Areál kupuje firma Váša a zřizuje zde opět jata. Pozemek současných Jatek Váša s. r. o. se rozrůstá o pozemky, na kterých stávala Kartounka, kde se buduje nové zázemí pro rozšiřující se provoz Jatek Váša.

  1999 – Provoz rozšířen o bourárnu masa, výroba se v dalších letech dále rozšířila o výrobu masných a uzených výrobků, firma otevírá vlastní prodejnu a funguje dodnes.

Jedná se o nejsevernější francouzský komín

Bývalý hrad a pivovar v Úštěku je v současné době majetkem města. Současné stavební práce nasvědčují tomu, že město o tuto kulturní památku má velký zájem. S objektem pivovaru se do budoucnosti počítá především jako s prostory, které budou sloužit kulturním událostem (má zde být mimo jiné i oddávací síň).

Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci finančního mechanismu EHP.

Edit 2017:

Rekonstrukce objektu byla dokončena v roce 2016.

Komín roste ze střechy objektu postaveného ve svahu. Výškový rozdíl je cca. 5m. Výška komína určena v ose kolmo na spádnici spíše konzervativně.

1801 – August Stark staví tuto fabriku jako první a nejstarší v Mimoni, původně jako kartounku (Kattundruckerei).  Během let se postupně vystřídali majitelé, roku 1820 převzal kartounku Ignac Leitenberger, roku 1830 Karl Leitenberger. Jako kartounka fabrika fungovala až do roku 1860.

1860 – Změna výroby z kartounky na bělící a dokončovací textilní práce (Bleicherei und Appretur), opět se střídají majitelé, roku 1880 to byl hrabě Hartig, 1894 fabriku vlastnili synové Adolfa Gürtlera z Jablonného v Podještědí, ještě téhož roku převzal vlastnictví Rudolf Ullrich z Mimoně, roku 1899 fabriku vlastnil Adolf Stoppel, dalším majitelem byl rok poté, tedy roku 1900 D. Glasser z Rochlic u Liberce, až konečně roku 1902 fabriku kupuje Josef Anton Wondrak ze Cvikova a zřizuje výrobu papírových rolí (špulek) – Papierspulenfabrik.

1902 – Započata výroba papírových rolí a špulek, která vydržela až do poválečných dob. Po odsunu německého obyvatelstva v areálu sídlil Agrochemický podnik (ACHP), který zde provozoval výkup. Po odchodu ACHP objekt chátral a v 70 letech minulého století byl stržen.

Objekt vodárny zrekonstruován na galerii s kavárnou. Galerie "Kupé" otevřena počátkem roku 2017. Káva dle svazového kávoznalce a narkomana vynikající. Vstupné dobrovolné.

 Konverze objektu v sobě fantastickým způsobem spojuje lásku k umění, industriální architektuře a "vláčkům". Komín roste z terasy na které se lze u servírovaných nápojů kochat jak komínem tak železničním rejem.

www.kupecko.cz (t.č. pouze Facebook)

Dmychadlo ubouráno o "jedno patro"   (1.6m) a opatřeno fortelným betonovým věncem, který sedí na 2. římse bývalé hlavice.

  Dolní mlýn, který ale pravděpodobně od svého vzniku, někde kolem roku 1600 sloužil pro výrobu papíru, čili to byla nejprve papírna.

  Dolní mlýn byl do roku 1620 pod správou města.

V roce 1620 kupuje Dolní mlýn Peter Ossendorf, papírenský mistr z Münsteru, který v tomto mlýně (papírně) hospodařil 23 let.

  Dolní mlýn (papírnu) v Mimoni, vlastní od roku 1655 Christian Příhoda, od roku 1665 je majitelem Johann Franz a Edmunt Putz z Adlerthurnu, provoz papírny za tohoto majitele jede na plné obrátky a produkuje papír různých značek, výroba se pohybovala kolem 80 balíků ročně.

  Bývalý majitel této papírny Peter Ossendorf umírá roku 1675 v Mimoni.

4. října 1787, kupuje objekt Dolního Mlýna (papírny) za 9200 rýnských zlatých Josef Weidlich, který nechal objekt přestavět z papírny na vodní mlýn pro mletí obilí. Mlýn měl tři vodní kola a novou technologii včetně šrotovníku.

Rok 1876 byl pro mlýn, resp. pro výrobu v tomto areálu zlomový. Mlýn se rozšiřuje o valchu na sukno, koželužnu (jirchárnu) a barvírnu kožešin, v další části byla zřízena ještě mechanická tkalcovna, soustružna, strojní vybavení pro úpravu dřeva a kovu pro řemeslníky. Objekt Dolního mlýna se rozrostl z dnešního č. p. 32/lll o dnešní č. p. 22/lll a 23/lll a od té doby zde existuje malý průmyslový areál. To už mlýn provozoval nájemce Anton Schicketanz, který nechal v 80. letech 19. století provoz vodního mlýna, po zhruba 100 letech otáčení vodních kol, zastavit. Ostatní rozšířené provozy běží dál.

V letech 1961 – 1962 probíhá jednání o zrušení stavby Dolního mlýna, jako díla vodního, čehož bylo roku 1962 dosaženo. Od tohoto roku to již není po právní stránce dílo vodní. Náhon vedoucí k nyní již bývalému vodnímu mlýnu a odtok zpět do Ploučnice byl úplně zasypán, zbylá část náhonu, jeho druhá část, která byla z řeky vyvedena před jatkami, podél tehdejší městské zástavby, kolem jatek ústila do Ploučnice, až pod dnešním silem zůstala nadále otevřená a v podstatě sloužila jako stoka.

Poslední část, úplná likvidace náhonu (jeho druhé části u jatek a ZZN) ve městě se začala řešit až roku 1965, v souvislosti s přípravami regulace Ploučnice a budováním kanalizace v Mimoni (nutnost regulace Ploučnice z Mimoně do Novin pod Ralskem se řešila prakticky už od roku 1949, kdy byla zařazena do pětiletého plánu, a započalo vyměřování projektu, samotná realizace však byla velice zdlouhavá a trvala prakticky až do roku 1987 pozn. aut.). S postupem regulace řeky Ploučnice v Mimoni po roce 1968 je druhá část náhonu u jatek a ZZN zasypána. Torzo starého náhonu od bývalého ZZN, dnes areál jatek firmy Váša, po jeho ústí do Ploučnice zůstalo dodnes.

Objekt bývalého Dolního mlýna je využíván ZNZP Mimoň a dřevovýrobou pod hlavičkou OPMP Mimoň, která přežila až do 90 let 20. století.

  Firma, jako první česká továrna na nábytek z ohýbaného dřeva, byla založena v Mimoni bratry Alexandrem a Gustavem Fischelovými, syny Davida Fischela, obchodníka s olejem v Praze, v roce 1870. Dne 10. července téhož roku začala výstavba nových továrních budov a v březnu roku 1871 byl podnik, v němž pracovalo sto dělníků, uveden do provozu. K základním prostředkům výrobní koncepce patřilo zdokonalování výrobního postupu a hledání nových konstrukčních a výtvarných detailů. Není bez zajímavosti, že již koncem 80. let 19. století v Mimoni existovala výchova k výtvarnému chápání práce se dřevem a odborná průprava k jeho zpracování, a to vše bylo zavedeno jako součást základní školní výuky.
  Po deseti letech existence, kromě hlavní továrny v Mimoni, vlastnili bratři Fischelové dalších pět poboček, a to v Zákupech, Kuřívodech, Stráži pod Ralskem, Bělé a Brništi, firma pro své zaměstnance zbudovala lázně - rohový dům naproti Tonetu, který dnes už nestojí.
Nejstarší katalog firmy pochází z konce 90. let 19. století a představuje rámcový obraz jejich výroby. Kromě základních vzorů ohýbaného nábytku, který byl převzat od Thonetů, objevují se i modely, které byly vytvořeny pro firmu v Mimoni. Typickou součástí sortimentu jsou lůžka, která se později rozvinula do nabídky vybavení prostorů na spaní a vybavení hotelů. Roku 1893 se započalo s výrobou školních lavic s nosnou konstrukcí z ohýbaného dřeva. Tyto lavice byly typickým produktem podniku, a také byly patentovány. Jejich výroba se v pozdějších létech zdokonalovala a taktéž rozšiřovala.
  V roce 1896 stoupla denní produkce nábytku z 200 kusů, které byly vyráběny v roce 1879, na 1400. V polovině 90. let 19. století koupil firmu vídeňský podnikatel Ernest Hirsch. Název firmy zůstal zachován.
Počátkem 20. let 20. století byla ochranná značka ohýbaného nábytku z Mimoně změněna z FISCHEL Wien, Niemes in Böhmen na FISCHEL Made in Czechoslovak State. Do roku 1925 tento podnik zůstal jediným větším podnikem na území republiky, který se zabýval výrobou ohýbaného nábytku a nebyl v žádném akciovém sdružení.
Počátkem 30. let patřily k podniku tři továrny. Mimoň, Wissembourgh (Francie) a Valisoare (Rumunsko).
  V meziválečném období byla firma zaměřena na výrobu a nabídku skupin nábytkového vybavení, které bylo v různých kombinacích vhodné pro zařízení vybraných funkčních celků.
  Počátkem války byla firma, vzhledem k židovskému původu podnikatelů Arnošta a Bedřicha Hirsche, zabavena a včleněna do svazku německého podniku Melder Werke s generálním ředitelstvím v Mnichově a dalším závodem ve Frýdlantu nad Ostravicí. Během války zde byla výroba vrtulí do letadel, či bedny a bedničky na munici. Na konci roku 1945 pracovalo v mimoňské továrně 300 dělníků. Asi polovina z nich byli Češi a polovina staří němečtí zaměstnanci. Výměrem okresního národního výboru v České Lípě dle dekretu prezidenta republiky ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy bylo rozhodnuto o konfiskaci Melderových závodů. Výměr nabyl právní moci 10. října 1946. Odůvodněním konfiskace bylo, že závody jsou majetkem osoby německé národnosti spadající pod osoby uvedené paragrafem 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky. Závod byl přičleněn k Thonetu Bystřice pod Hostýnem jako závod 05 Mimoň, kde byl s různými úpravami až do roku 1993.
  Poté byl privatizován společností se sídlem v St. Louis. Většina výrobků a koster z bukového dřeva se expedovala v demontovaném stavu a kompletovala v USA.
V lednu 2005 vyhlášen konkurz.

  Tuto fabriku založili bratři Josef a Ignaz Kirschner roku 1870, původně na výrobu technického materiálu, s největší pravděpodobností to bylo drátěné pletivo, jehož výroba pokračovala i po roce 1882, kdy fabriku kupuje Robert Bayer, který provoz rozšiřuje i na výrobu plsti.

  Roku 1906 vstupuje do firmy rakouská společnost Hutter & Schranz, která tuto fabriku od Roberta Bayera kupuje a v roce 1919 kupuje i provoz „Waldwerke“ (Lesní závod) na výrobu kovového pletiva, roštů a sít.

  Po druhé světové válce byly obě fabriky v Mimoni a Lesní závod znárodněny a vzniká MITOP Mimoň n. p. (MITOP – Mimoňská Továrna Plsti), jako hlavní závod, ke kterému byly postupně přičleňovány pobočky v Brně (1948) – výroba klasických vlněných plstěnců, v Žatci – výroba zvukově izolačních dílů pro automobilový průmysl, konkrétně pro Škodu Favorit, v Ústí nad Orlicí – výroba klasických vlněných plstěnců a chlupových plstí a ve Velkém Grunově.

  Tyto pobočky však byly postupně odprodávány, a MITOP s. p. se po roce 1989 transformuje na státní MITOP a. s. Od roku 1996 začala být společnost samostatná ve výrobě polypropylenové střiže (POPs), která slouží jako základní surovina pro výrobu geotextilií, a v roce 2001 získala firma certifikát jakosti ISO 2001, v roce 2003 byla uzavřena a prodána poslední pobočka ve Velkém Grunově a celá výroba se definitivně přesunula do hlavního závodu v Mimoni a „Lesního závodu“ mezi Mimoní a dnešní Ploužnicí.

  Tato fabrika funguje dodnes a jejími výrobními náplněmi je výroba plsti pro papírenský průmysl a plstí určených pro speciální účely. V Hlavním závodě jsou dále výrobní linky na výrobu technických textilií vpichovanou technologií. V Lesním závodě jsou dvě výrobní střediska. Podobně jako v Hlavním závodě je zde středisko s výrobními linkami pro výrobu vpichovaných textilií pro stavební účely, druhým střediskem je výroba polypropylenové střiže.