Komín je právě v těchto dnech v demolici.

Výroba železitých pigmentů

probíhá od roku 1968

52 metrů vysoký komín z betonových segmentů patří mezi 15 nejvyšších komínů svého druhu v Česku (obvykle už segmentové komíny nad 50 metrů mají speciální konstrukční prvek - stabilizační křidélka, tzv. raketa). Byl postaven roku 1984 jako součást nové kotelny tehdejšího závody panelárny Prefa Dobkovice. Kotelna s komínem však nefungovala ani 20 let, po opuštění areálu Prefou již jE dále ke svému původnímu účelu nevyužita.

Kotelna byla v roce 2007 opravena a slouží nyní jako sklad, samotný komín je pak oplocen a tato "zahrádka" má velmi netradiční využití - slouží jako výběh pro divoká prasata, která zde majitel chová. Pata komína je tak přímo uprostřed prasečího výběhu, což je světová prekiontrická rarita. Samotný komín je i přes více než 10 let nevyužití v dobrém stavu. Betonové segmenty zatím nepraskají, jak se někdy u tohoto typu komína stává, pouze žebřík rezne a během několika dalších let lze očekávat poškozování jeho ukotvení v dříku.

Předválečné využití areálu není známo, nicméně po válce zde desetiletí fungovala panelárna Prefa. Ta nejprve k vytápění používala starou kotelnu s cihelným komínem, po roce 1984 pak byla postavena kotelna nová s komínem z betonových segmentů. Na počátku 21. století tehdejší společnost Prefa Dobkovice, a.s. zanikla a areál zůstal krátkou dobu nevyužíván. Novým vlastníkem se stal Milan Hrdý, který zde od roku 2003 provozuje recyklační středisko své firmy Zemní a dopravní stavby. Ten areál postupně opravuje (včetně obou kotelen, které slouží nyní jiným účelům) a uzpůsobuje svým činnostem.

Tkalcovnu s barevnou založil ve 2. polovině 19. století místní průmyslník John a fabrika se v tehdejší době spolu s nedalekou parní pilou Rudolfa Zimmera silně podílela na rozvoji tehdy nově vzniklé osady Nová Chřibská. Fabrika fungovala do 2. světové války, na jejímž konci byla zapálena "osvobozující" 2. polskou armádou, která po celém kraji napáchala řadu škod a z rozmarů vojáků poškodila mnoho budov. Po válce už továrna nebyla obnovena, rychle se rozpadala a na konci 50. let byly budovy odstraněn. Zůstal stát pouze solitérní komín, ale i ten byl pravděpodobně ještě v 60. letech odstřelen. Na místě bývalé továrny dlouho zelo prázdné prostranství, až během roku 2010 zde vyrostl rodinný dům.

Z webu současného provozovatele škrobárny v Horažďovicích:

Historie výroby škrobu v Horažďovicích začíná v době, kdy do Horažďovic vtrhla průmyslová revoluce. Fungoval tu cukrovar, vyhlášené bylo pěstování růží i otavských perlorodek. V roce 1889 se k víru podnikatelského ruchu přidalo i založení papírny, kterou na východním okraji města vystavěli plzeňští papírníci Gellert a Gaus. Povolení bylo konkrétně vystaveno na výrobu papíru a lepenky ze slámy a vlastní výroba započala 20. 10. 1889. Bohužel dne 16. 6. 1897 papírna vyhořela.

Z této pohromy se papírna již nevzpamatovala a spáleniště leželo ladem a až do roku 1906 kdy na tomto místě vznikl nový podnik na výrobu škrobu, dextrinu a sirupu. Škrobárna nesla název "První jihozápadočeská továrna na škrob" a první kampaň se uskutečnila od 1. 11. 1906 do 30. 3. 1907. Za toto období bylo zpracováno kolem 1600 tun brambor, za které bylo zaplaceno cca 50 tis. korun.

Podnikatelský úspěch škrobárny nezůstal v Horažďovicích bez odezvy. Pro sedláky ze širokého okolí to byl impulz k rozhodnutí o založení družstevní škrobárny. Tomu v roce 1908 předcházelo založení "Škrobárenského a nákupního družstva pro české Pošumaví", které nakonec využilo nabídky První jihozápadočeské továrny na škrob a celou ji na jaře roku 1912 koupilo. Zemědělci pak vlastnili škrobárnu až do roku 1946.

V roce 1946 byla škrobárna prostřednictvím Českomoravského svazu pro brambory a škrob pronajata panu Josefu Smeykalovi, přednímu škrobárenskému odborníkovi. Josef Smeykal ji v říjnu roku 1946 převzal a na jaře příštího roku bylo započato s její modernizací. Během následujících dvou let tak škrobárna postupně změnila svou tvář. Dalším osudem škrobárny ale zamíchal únorový puč a v říjnu roku 1948 byla škrobárna znárodněna.

Výroba superfosfátu

zde probíhala v letech 1894 - 1941 a 1950 - 1993

Přerovská chemička (vývoj názvu)

První akciová továrna na soustředěná hnojiva a lučebniny v Přerově (1894)

Rolnické lučební závody, akciová společnost v Přerově (1934)

Lučební závody Přerov, n. p. (1949)

Přerovské chemické závody (1966)

Chemopetrol, koncernový podnik, Přerovské chemické závody, Přerov (1975)

PRECHEZA a.s. (od r. 1991) - od r. 2008 členem skupiny AGROFERT

31 metrů vysoký cihlový komín můžeme zajisté zařadit mezi 5 nejpůsobivějších děčínských cihlových komínů. Pro toto tvrzení hovoří zejména výskyt precizně provedené a netradičně barvené mozaiky pod hlavicí. Výskyt mozaiky je v regionu typický zejména pro komíny patřící k textilkám, které v Děčíně nikdy nebyly dominantním oborem. Nad mozaikou se komín rozšiřuje v původní neubouranou hlavici, postavenou pravděpodobně jako celý komín na počátku 20. století v době rozvoje a modernizace opravárenských dílen. Komín je už dnes nefunkční a nahrazen několika menšími plechovými výduchy ústícími z hal, přesto se společnost Ryko rozhodla ho zachovat. Na počátku 21. století byl tedy opraven, zakonzervován a zaplechován. "Maják" nad střechami železničních hal je tak připraven dotvářet charakteristickou tvář při příjezdu do Děčína vlakem od Prahy i po následující léta.

Opravna železničních vozů v Děčíně byla založena roku 1871 jako dílny podniku Duchcovsko-podmokelské dráhy. Zaměření fabriky se do dnešních dnů nezměnilo, měnily se pouze názvy. Po 2. světové válce rozlehlý areál nesl název Železniční opravny a strojírny v Děčíně a po roce 1989 díky privatizaci získala podnik akciová společnost Ryko, která zde působí dodnes. Zabývá se opravami, změnami a technickými prohlídkyami železničních nákladních vozů, revizí, prohlídkami a zkouškami určených technických zařízení, přípravou a prováděním zkoušek cisteren, čištěnm železničních kolejových vozidel a dalšími drobnějšími činnostmi.

Mezi náměstím a školou ve Chřibské fungovala v první polovině 20. století barvírna a koželužna firmy Knechtel. Přes 30 metrů vysoký válcový komín stával jižně od fabriky a stejně jako celý podnik fungoval od 2. světové války. Po znárodnění se pro objekt nenašlo využití a byl ponechán svému osudu. Po několika letech chátrání bylo v 60. letech rozhodnuto o odstřelu komína a přestavění budovy továrny na bytový dům. K tomuto účelu slouží dodnes.

Info o areálu z registru VCPD:

Štětínský šamotový závod vznikl roku 1972 jako nástupce koncernu Didier a roku 1890 zřídil svou první českou pobočku v děčínské průmyslové zóně Rozbělesy. Ve fabrice se vyráběly ohnivzdorné šamotové materiály, které firma distribiovala po celé střední Evropě a mimojiné se zde projektovala i zařízení pro spalovny a krematoria. Po dobu válečnou byl děčínský závod opět připojen k říšskému koncernu Didier-Werke AG. Po válce výroba pokračovala pod hlavičkou různých národních podniků. K hlavním změnám došlo po roce 1970, kdy  byl závod postupně modernizacován na technologii lisování z polosuchých hmot na bázi mullitických, kordieritových a andaluzitových ostřiv. V té době došlo rovněž k postavení nové haly. Vnější tvář ze 70. let, která kombinuje původní stavby z konce 19. století a novou halu, si závod zachoval dodnes, stejně tak výrobní sortiment, který se v roce 2010 ještě rozšířil využití možnosti technologie lití.

Areál měl původní čtyři cihlové komíny, které však byly v prvním desetiletí 21. století kompletně zbourány, a do dnešních dnů se zde tak dochovaly pouze dva plechové komíny - jeden odprašovací a druhý z plynové kotelny. Všechny cihlové komíny byly zbourány metodou postupného ubourávání a především díky finančním podmínkám - likvidace komínů (s velkou úsporou díky vlastní likvidaci cihel přímo v závodu) vyšla výrazně laciněji než jejich zachování a udržování. Každý z komínů byl zbourán jediným mužem za několik desítek tisíc Kč.

Typizovaný projekt plechového soukomíní byl realizován po přechodu vytápění areálu z uhelné technologie na plynovou v 90. letech. Jedná se o standardní dvě plechové komíny, navzájem propojené a ukotvené v nosném sloupu, ve kterém jsou vedeny i železné kramle vedoucí k vrcholu komínu. Soukomíní je udržováno ve výborném stavu, komín je funkční.

Nejmladší z komínů Štetínského šamotového závodu byl vysoký 45 metrů a byl charakteristický zejména velmi vysokým a štíhlým hranolovým podstavcem. Na ten navazoval jednoduchý válcový dřík s nepříliš výraznou hlavicí. Typově se jednalo o shodný komín s objektem továrny na prádlo v Teplicích, pravděpodobně tedy od stejného stavitele. Komín byl zachován nejdéle z původní čtevřice cihlových komínů v areálu díky jedinému faktu - ve výšce necelých 35 metrů měl umístěn technický ochoz mobilního operátora, který místo pronájmu platil údržbu komína. Když se v roce 2010 již operátorovi tato smlouva přestala vyplácet, raději blízko odtud postavil zcela nový vysílač, a komín byl tak odsouzen k zániku. K postupné demolici došlo v období 3/2011 - 6/2011 jediným mužem metodou postupného ubourávání. Díky vstřícnému vedení Silike Keramika však mohl být alespoň tento komín jako jediný z původních 4 cihlových komínů řádně zdokumentován, včetně dvou výstupů.

Nejvyšší ze 4 původních cihlových komínů závodu byl postaven pravděpodobně v prvních desetiletích 20. století a stal se jakousi vlajkovou lodí děčínské pobočky Štetínského šamotového závodu. Na mohutný válcový podstavec navazoval válcový dřík, na němž byl barevnými cihlami vyveden nápis mateřského koncernu Didier. Komín měl původně i hlavici, která byla v neznámé době ubourána. Celkové demolice se pak dočkal i komín, který padl jako první v plánu laciné demolice zdejších cihlových komínů. Byl zbourán mezi roky 2003 - 2005.

Textilka továrníka Bauera sloužila svému účelu do doby 2. světové války. Tehdy byla přestavěna na pracovní tábor a po ukončení války opuštěna. Chátrala přibližně 20 let až do doby, kdy byla v 60. letech srovnána se zemí a komín válcového dříku odstřelen. Dnes na jeho místě stojí rodinné domky.

krátký film o historii odkolku z ckylu ČT "hledání ztraceného času"; zajímavé záběry z roku 1927 zde

Centrální zdroj tepla Bynov slouží především pro dodávky tepla pro bynovské sídliště a funguje zde již přibližně od 70. let 20. století. Tehdy byla postavena uhelná kotelna s více než šedesátimetrovým tvárnicovým komínem. V polovině 90. let však teplárna změnila technologii - z uhelné přešla na plynovou a uhelná kotelna byla v roce 1997, včetně tvárnicového komína, který byl odstřelen. Teplárna od roku 1995 spadá pod společnost Termo Děčín, jejíž 96% podíl od roku 2005 vlastní teplárenský koncern MVV Energie CZ.

Dnes už jediný komín bynovské teplárny, v současnosti spadající pod teplárenskou společnost MVV Energie CZ, je klasickým novodobým komínem se vším, co k tomu patří. Prostá plechová konstrukce vysoká 46 metrů skrývá několik menších plechovek vedoucích z kotelny, které slouží k odvádění spalin zemního plynu, který se zde používá k vytápění. Bilighorze je rovněž klasická novodobá - stupačky bez ochranné klece, kterou nahrazuje söll lišta s typizovaným jistícím systémem. Komín byl postaven v polovině 90. let - v době, kdy technologie vytápění přešla od uhlí k plynu. Komín je pravidelně kontrolován a udržován.

Komín postavený pravděpodobně na začátku 20. století patřil k niťárně továrníka Fritscheho. Nyní je místo, kde stál, součástí poslední fungující fabriky ve Chřibské, Amannu, která pokračuje v tradici textilní výroby. Komín byl zbourán v 70. letech 20. století po přechodu na vytápění těžkými topnými oleji. Hlavní výrobní závod již tedy komín nemá, pouze nedaleký expediční sklad, který dříve patřil niťárně Karl Hille.

O továrně: Továrna na nitě Karla Lischkeho byla založena roku 1880 kousek nad chřibským náměstím. Rodů Lischkeů patřila až do doby 2. světové války, po níž byla znárodněna jako n.p. Cotona. Později došlo k přejmenování Sponit a naposledy továrna patřila pod n.p. Benar. Výroba zde byla ukončena roku 1977 a od té doby objekt chátrá. Již od poloviny 90. let je na celý objekt vystaven demoliční výměr, ale soukromý majitel se k demolici zatím neodhodlal.

O komínu: Oktagonální komín patří s rokem postavení 1880 k nejstarším komínům děčínského okresu. Přes více než 130 let od doby postavení a desetiletí bez údržby se dochoval ve vynikajícím stavu, bez výraznějších narušení dříku a v původní výšce. Pro komíny severu Čech je netypický velice jednoduchým přechodem z hranolového podstavce do oktagonálního dříku, bez tradiční kaskády. Bez nadsázky lze tento komín označit za nejpopulárnější komín severních Čech, a to ze dvou důvodů - na jeho dmychadle se nachází geocache, která bývá i několikrát týdně navštěvována geocachery a zároveň je na dříku umístěna umělá lezecká stěna, kterou vybudoval místní horolezec.

Tato uhelná elektrárna je největší v Horním Slezsku a zároveň jednou z největších svého druhu v Polsku.. Má osm bloků a výkon 1775 MW.. První čtyři bloky byly postaveny v letech 1972 - 74, další čtyři v r. 1978.. Tato elektrárna vyprodukuje 7% celkové energie vyrobené v Polsku...

Nejvyšší komín thunovského pivovaru patří k nejhodnotnějším děčínským objektům. Přestože rok postavení není znám, lze předpokládat, že k výstavbě došlo během let 1897 - 1902 při modernizaci této části pivovaru. Pro komín je charakteristická především mohutná hlavice s výrazným zdobením, dochovaná v plné výši. Hodnotný je rovněž podstavec komína, který ve vnější části třikrát mění profil od hranolového přes oktagonální až po válcovou část, na kterou plynule navazuje válcový dřík. V 90. letech, pár let před ukončením provozu pivovaru byl komín plynofikován a vyvložkován. Přestože je komín od roku 1997 nepoužíván, díky změně technologie je reálné jeho pozdější využití a napojení na novou plynovou kotelnu po provedení konverze pivovarského areálu. Komín je zachován ve výborném stavu, pouze pod hlavící došlo k drobnému poškození a vypadnutí několika cihel, zřejmě buď během plynofikace anebo později zásahem blesku.

21 metrů vysoký cihlový komín na jižním okraji pivovarského areálu je zmenšeninou vyššího MT bratra v centru areálu. Liší se od něj drobnými detaily v provedení hlavice a malým válcovým podstavcem, který je v současné době zahrnut silnou vrstvou zeminy. Objekt stojí po zbourání okolních budov na konci prvního desetiletí 21. století již zcela solitérně a je odsouzen k zániku. V připraveném projektu revitalizace pivovarského areálu, která má být dokončena v roce 2012, je totiž na místě tohoto komína naplánována výstavba parkoviště a parku. Byť existuje již i na českém území několik komínů zachovaných i uprostřed parkoviště, tento projekt s tím nepočítá a komín, který se i po desetiletích bez využití dochoval v plné výši (až na menší prasklinu pod hlavicí, kde vypadla jedna kramle) ve výborném stavu, bude muset ustoupit.

Info o areálu z registru VCPD:

Když byl v roce 1848 kvůli výstavbě železnice zbourán panský pivovar, rozhodl hrabě Thun-Hohenstein o výstavbě nového pivovaru v nedalekých Podmokolech. Ten byl budován od roku 1849 velmi pomalu a např. až roku 1862 byl postaven dvoulískový hvozd (dochovaný do dnešních dnů). V témže roce byla postavena i strojovna s kotelnou, avšak tehdejší komín byl později nahrazen současným, novějším. Modernizace pivovaru pokračovaly i v následujících desetiletích až do roku 1924, kdy byla postavena automatická stáčírna. Od roku 1924 již žádná zásadní úprava neproběhla a pivovar je v této podobě (bez několika zbouraných budov) dochovaný dodnes. Značky zde vařeného piva byly vždy spojené s říční plavbou pro Děčín typickou (Kapitán, Admirál, Bukanýr...). Provoz pro finanční potíže a zhoršující se technický stav pivovaru skončil v roce 1997. Pivovar byl sice poté částečně opraven a zařazen mezi kulturní památky, ale zároveň došlo k demolici části budov včetně sklepního hospodářství. Ve stejné době vznikl i plán na konverzi areálu na obchodní centrum, ale vzhledem k nedostatku financí je tento plán realizován jen velmi pomalu a dodnes není jasné, zda bude doveden do konce.

(převzato z cs.wikipedia.org a pl.wikipedia.org)

Elektrárna Turów je hnědouhelná elektrárna na jihozápadě Polska, v Dolnoslezském vojvodství, na území obce Bogatynia, poblíž Turoszówa, na německo-polské hranici na pravém břehu Nisy, poblíž trojmezí hranic Německa, Polska a České republiky.

Elektrárna byla uvedena do provozu v roce 1962 (od té doby je v nepřetržitém provozu) a má instalovaný výkon 2106 MW. V roce 2005 byla dokončena rozsáhlá modernizace, přičemž to byl jeden z největších investičních procesů ve střední Evropě. V současné době se skádá z devíti bloků (šest z nich jsou moderní bloky fluidních kotlů s vysokou účinností). Jejím vlastníkem a provozovatelem je společnost Elektrownia Turów SA, která zaměstnává 1800 lidí.

Hnědé uhlí k zabezpečení provozu elektrárny pochází z velkolomu stejného jména. Velkolom má v současné době rozlohu 45 km². Hnědé uhlí k zásobování elektrárny má stačit do roku 2040. V současnosti má velkolom hloubku 225 metrů, v roce 2040 dosáhne hloubky až 300 metrů a bude mít rozlohu 55 km².

Kotelna s komínem jsou nestarší dochovanou částí fabriky, byly postaveny mezi léty 1915 - 1921. Samotný komín je pro region poměrně netypickým dílem zejména díky válcovému podstavci, kterých na území okresu Děčín dochovalo jen velice málo. Podstavec není nikterak výrazně zdoben, v době stavby se již dbalo více na funkčnost. Přesto je komín se zachovalým kruhovým dříkem velice elegantní vertikálou. Původní výška komína činila přes 40 metrů, avšak v neznámé době byla ubourána hlavice, jejíž existenci dnes dokládá pouze dochovaná římsa přibližně 3 metry pod dmychadlem. Ač je komín více než desetiletí nefunkční, majitelé o jeho stav dbají a pravidelně jej nechávají opravovat. Poslední opravou prošel komín v září 2011, kdy vrcholová partie získala nový ochranný nátěr a dmychadlo bylo zaplechováno. Komín je tak výborném stavu, zakonzervován a připraven pro další desetiletí života. 

Info o areálu z registru VCPD:

Továrník George Höntsch založil svou firmu na výrobu skleníků, pařenišť, závlahových systémů a dalších zahradnických potřeb roku 1895 v Drážďanech a o 20 let později nechal postavit filiálku v Děčíně, kde se měly vyrábět převážně skleníky. Hlavní část továrny byla hotova v roce 1921, v dalších letech už docházelo pouze k měnších úpravám. Po roce 1945 byla fabrika znárodněna, avšak výroba skleníků zde pokračovala. Sortiment výroby byl naopak rozšiřován, když byla v roce 1970 uvedena do provozu žárová zinkovna. Tímto krokem nastal pozvolný ústup od výroby skleníků a přechod k produkci nerezových konstrukcí, válečkových a šnekových dopravníků, zábradlí a schodišť. Továrna, která dnes patří společnosti Sempra Praha, je dnes regulérním strojírenským podnikem a z původních staveb z doby předválečné se dochovala administrativní budova, kotelna s komínem, strojovna a slévárna s dílnou.