Na komíně jsou instalovány kamery na sledování čápů:

• on-line kamera s obnovou snímku po 60 vteřinách, která je v provozu 365 dní v roce
• on-line kamera s živým streamováním na platformu youtube, která je v provozu v době hnízdění čápů

Komín dle dostupných údajů měřil 700 stop.

Chladící věž dle dostupných údajů měřila 90 metrů.

Chladící věž dle dostupných údajů měřila 90 metrů.

Nejvíce nejjižnější komín ČR.

O továrně: Továrna na nitě Karla Lischkeho byla založena roku 1880 kousek nad chřibským náměstím. Rodů Lischkeů patřila až do doby 2. světové války, po níž byla znárodněna jako n.p. Cotona. Později došlo k přejmenování Sponit a naposledy továrna patřila pod n.p. Benar. Výroba zde byla ukončena roku 1977 a od té doby objekt chátrá. Již od poloviny 90. let je na celý objekt vystaven demoliční výměr, ale soukromý majitel se k demolici zatím neodhodlal.

O komínu: Oktagonální komín patří s rokem postavení 1880 k nejstarším komínům děčínského okresu. Přes více než 130 let od doby postavení a desetiletí bez údržby se dochoval ve vynikajícím stavu, bez výraznějších narušení dříku a v původní výšce. Pro komíny severu Čech je netypický velice jednoduchým přechodem z hranolového podstavce do oktagonálního dříku, bez tradiční kaskády. Komín byl v minulosti zajímavý tím, že na dříku byly umístěny chyty horolezecké stěny, která vedla cca do 2/3 výšky komína. V letech 2018 - 2019 však byla stěna demontována.

Stávající válcový komín není původním komínem sladovny. Předtím na jeho místě stával oktagonální komín, který byl postaven zřejmě na počátku 70. let 19. století. Ten byl v rámci přestavby celého hvozdu v roce 1924 odstraněn a nahrazen současným válcovým komínem. Zajímavostí je, že projekt z roku 1924 původně počítal opět s oktagonálním komínem, ale v průběhu stavby bylo od záměru (zřejmě v souladu se soudobým trendem, kdy se již oktagonální komíny téměř nestavěly) upuštěno a byl vystavěn v té době typický komín okrouhlého profilu. Stahovací obruče byly osazeny dodatečně.

V červnu 2016 byly zahájeny záchranné práce na objektu sladovny. Během nich byla stržena havarijní část střechy, budou dozděny propadlé klenby a objekt opatřen novou (prozatímní) střechou. Na podzim téhož roku byly zahájeny projekční práce na kompletní rekonstrukci objektu. Mezitím se dočkal v rámci sanace nejkritičtějších části obnovy i krov hvozdu, včetně komína samotného. Tyto práce byly zahájeny v březnu 2020, kdy bylo obnaženo i samotné propojení klenby hvozdu a komína. V rámci opravy komína se po téměř 100 letech vrátil na své místo (v podobě repliky původního) klobouk pana starého.

Komín dle dostupných informací měřil 108 metrů, poté byl v 70. letech z důvodu poškození horní časti spalinami ubourán na 102,5 metru.

Měl přezdívku dlouhý Heinrich.

Dle knihy "Kulturní dědictví kladenské průmyslové aglomerace" od autora V. Matěje a kol. byl 118 m komín Huti Poldi známý jako elektrárna 2 vybudován na přelomu 70-80.let 20. století a elektrárna byla přebudována jako teplárna zásobující město Kladno. Výstavba elektrárny zahájena v roce 1940, uvedena do provozu od roku 1946 (1xTG 20MWe+3 strmotrubné kotle s tavnou komorou o výkonu páry 100t/h a 2 sálavé kotle o výkonu 50 t/h). Celkové dokončení bylo v červenci roku 1957 s celkovým výkonem 40 MWe. Uhlí do kotelny dodávala lanovka z dolu Prago v Dubí.

Info dodal p. Blažek.

Komín dle dostupných informací byl vysoký 80 metrů.

Kotelna postavena v r. 1972. (zdroj thpt.cz)

Bývalá textilní továrna

Komplex secesní textilní továrny představuje jeden z mála architektonicky jednotně pojatých průmyslových areálů. Projekt a stavbu barevny a apretury pro společnost Feigl & Widrich realizovala v letech 1904–1907 firma Gustav Sachers & Anton Krapf.

Areál secesní textilní továrny z let 1904–1907 se nachází mezi Andělohorskou ulicí a řekou Nisou, na hranici katastru Chrastavy a Andělské Hory. Areál je tvořen správní budovou, výrobními halami, elektrárnou s kotelnou a komínem, vrátnicí, bývalou úpravnou vody a skleníkem.

Ves Nové Mitrovice byla původně pouze osadou patřící k Železnému Újezdu založená v 17. století kolem těžby železa a stříbra. Stala se svědkem přerodu železné huti na skelnou. Ještě v roce 1840 byla postavena nová vysoká pec, ta po 2 desetiletích činnosti definitivně vyhasla a byla poté postupně rozebírána pro stavební materiál. Na konci 19. stol. byl na tomto místě vystavěn dům čp. 102. V roce 1868 byla na místě kolny pro materiál železné huti vybudována sklárna, která fungovala až do května roku 1931. Zdejší obyvatelé tehdy našli obživu ve sklárně, kam byli povoláni též skláři z Pelhřimovska a z okolí Pacova. Pracovalo se devět hodin denně, šest dní v týdnu nad osmi pánvemi. Dočteme se o skelmistrovi Rücklovi a o posledním továrníkovi – panu Jungwirthovi. O vznik sklárny se zasloužil ředitel spálenopoříčského velkostatku Alos Wagner. Chtěl, aby byl zajištěn odbyt velkých kalamitních zásob dřeva v panských lesích. Dovážel se křemičitý písek z Německa a z Horní Břízy, který se drtil ve čtyř vodních stoupách. Provoz sklárny byl ukončen díky světové hospodářské krizi a pro velkou vzdálenost k železnici, i když poslední tavba byla údajně ještě v roce 1938. Po sklárně najdeme sice jen vysoký komín, zato byl nedávno částečně opraven a jeho demolice se neplánuje.

Nejvýznamnějším obdobím pro sklárnu byla až 20. léta 20. století, kdy v Mitrovicích začali vyrábět takzvané tango sklo. V té době se totiž do Evropy dostal stejnojmenný tanec a jeho hýřivé barvy se promítly také do sklářství. Výrobky z tango skla kombinují hlavně oranžovou, žlutou a červenou barvu, které kontrastují s tmavými prvky. Sklo je navíc vrstvené, což znamená, že mezi dvěma vrstvami čirého skla jsou natavené různé broky, tyčinky nebo barevný prach.

Sklo z Nových Mitrovic bylo prý hlavně na Blovicku a Spálenopoříčsku velmi oblíbené. Spousta lidí doma nějaký výrobek měla. Sklárna v Nových Mitrovicích zanikla v roce 1931. Dnes ji připomíná stále stojící vysoký komín. O sklo, které bylo pouze užitkové, nebyl ve dvacátých a třicátých letech 20. st. velký zájem.

Zdroj: plzensky.denik.com a brdy.org. Upraveno pro potřeby KODA.

Budovy původního pivovaru uzavírají areál liteňského panství ze západní strany. Historie pivovaru v Litni se datuje od poloviny 16. století. V letech 1571–1950 byl provozován jako panský pivovar.

Masivní budovy z 19. století sloužily provozu tzv. parostrojního pivovaru (1880–1893). Polovina 19. století je dobou nebývalého rozkvětu českého pivovarnictví dosahujícího světového věhlasu. V té době se rozvíjí průmyslová výroba sladu i piva a dochází k výstavbě nových pivovarů – měšťanských, akciových i soukromých. Také Josef František Daubek, který zámek Liteň zakoupil v padesátých letech 19. století, štědře investoval do výstavby budov a technologií pro výrobu piva a lihu, a významně tak zmodernizoval liteňský parostrojní pivovar z poloviny 16. století. V roce 1877 postavená varna měla kapacitu 75 hl. V roce 1884 produkce piva stoupla až na 36 000 hl ročně.

Liteňské pivo se vždy těšilo dobré pověsti a „mladý pán“ Josef Šebestián Daubek na výrobu sám zkušeně dohlížel. Vyprávělo se v Litni, že „když on vařil pivo, tenkráte bylo ze všech dob nejlepší“.

Provoz pivovaru téměř zastavila první světová válka a po roce 1918 už produkce předválečných hodnot nedosáhla. Provoz byl ukončen v roce 1950 a byla zde vybudována stáčírna piva a sklad Staropramenu.

Budově pivovaru, která je krásným příkladem industriální architektury konce 19. století, dominují dva komíny. Přiléhá k ní budova dřívějších skladů, pod nimiž se skrývá labyrint rozlehlých pivovarských sklepů. V areálu panství stával rovněž lihovar; ten byl zbourán v roce 1965.

Dnes se budovy pivovaru nacházejí v havarijním stavu a jejich další využití v oblasti původního určení vyžaduje komplexní architektonickou rekonstrukci a moderní vybavení prostor.

(z webu Zámku Liteň)

Vodárna Liteň je funkční vodárna v Litni v okrese Beroun. Budova čp. 282 je situována v k. ú. Běleč u Litně u cesty ze Ženíškovy ulice v Dolních Vlencích východně ve směru na Běleč. Vlastníkem a provozovatelem je Městys Liteň. Vodárna a vodovod jsou zapsány v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod rejstříkovým číslem 104653 s účinností od 11. února 2012 jako vodovodní síť bývalého velkostatku.

Vodárna je přízemní budova se sedlovou střechou. U budovy je 29 m vysoký cihlový komín strojovny. Pro pohon čerpadla sloužily dva parní kotle. Byla postavena podle projektu z března 1894 jako čerpací stanice vodovodu pro velkostatek Liteň. Pravděpodobně od téhož roku funguje s minimálními úpravami déle než 130 let. Důvodem výstavby vodovodu a čerpací stanice bylo zajištění zásobování liteňského velkostatku vodou v době jeho významného rozšiřování o pivovar, sladovnu a lihovar, které realizoval Josef Šebestián Daubek. Do současnosti se dochovala původní budova, vodojem, propojovací vedení mezi studnami a vodojemem, jímací zářezy a sběrné studně. V roce 2013 byla instalována Naučná stezka Liteň a vodárna se stala jako technická památka zastavením zastavení A9 její zelené stezky na okruhu z Litně do Dolních Vlenců, Bělče a zpět do Litně.

Na historický vodovod je napojena většina domů v Litni. Čerpací stanice odebírá z prameniště přibližně 200 m3 pitné vody denně. Čerpaná voda je akumulována ve vodojemu před hydroforovou stanicí, nadbytečné množství je odváděno do potoka. Čerpací stanice zajišťuje pitnou vodu pro dolní tlakové pásmo liteňského vodovodu. Pro horní tlakové pásmo zásobující objekty ve vyšší poloze (v kopcích nad Litní) je voda jímána do vodojemu pod vrchem Mramor. K jímání je využíván zářez zpevněný vyskládaným lomovým kamenem pokračujícím kameninovým hrdlovým potrubím.

(z Wikipedie)