Chladící věž byla postavena v roce 1975 firmou Chladící veže Praha. Dle oficiálních údajů stavitele je její výška 56 metrů.

50 metrů vysoký komín je spolu s komínem Pivovaru Kocour ve Varnsdorfu třetím nejvyšší cihlovým komínem Šluknovského výběžku, který je jinak typický spíše komíny nižších výšek. Jedná se o novodobý cihlový komín postavený v 60. - 70. letech 20. století, kdy areál spadal pod n.p. Textilstav či Elitex. Zatímco nedaleký a dnes už zbouraný LTC 40 patřil ke strojírenské části původní továrny na tkalcovské stavy, tento komín již byl příslušel k později přidružené slévárně.

Komín jako jiné po 2. světové válce stavěné cihlové komíny je již prostý jakýchkoliv zdobných prvků. Zcela chybí hlavice a v tomto případě i náznak podstavce, který můžeme u jiných, zejména komínů od kotelen z té doby vídat. Přesně v duchu tehdejšího stavitelského ducha se jedná již o ryze účelovou stavbu. V dnešní době však i tato cihlová vertikála působí elegantním dojmem a patrně jako vzpomínka na doby, kdy továrna jela naplno, byl narozdíl od blízkého LTC 40 tento komín zachován. Do dnešních dnů se zachoval ve velmi dobrém stavu včetně vrcholových partií, které jsou až na místy vydrolené zdivo zejména v místě uchycení kramlí soudržné. Železná výstroj komína však díky zakřivení kramlí, které jsou takto ukotvené ve zdivu komína, drží dobře a umožňuje pověřeným osobám bezpečný výstup.

Čtyřicetimetrový komín patřil k nejstarší části areálu Severočeské továrny na tkalcovské stavy. Postaven byl v 90. letech 19. století jako součást původní strojírny C.A. Roschera. Jednalo se o komín pro region velice netypický. O to se zasloužil nejen vzácně se vyskytující válcový podstavec, ale i netradiční hnědý nátěr komína a poměrně útlý dřík. Komín byl zbourán v rámci demolice celé nejstarší části původní továrny. Stržen byl 7. května 2008 pomocí jeřábu za asistence místních hasičů. Na místě, kde stával, je dodnes prázdný prostor.

Info o areálu z registru VCPD:

Továrnu na tkalcovské stavy postavil továrník Carl Adolf Roscher jako pobočku nedaleké mateřské firmy v Neugersdorfu roku 1892. Spolu s ní zaměstnávala Roscherova firma už za 10 let fungování přes 500 zaměstnanců a produkovala až 700 tkalcovských stavů ročně. Odbyt byl pochopitelný - textilní průmysl v okolí na obou stranách hranice tehdy jen kvetl.

V roce 1924 Roscherova firma zakoupila i sousední slévárnu a brzy se stala největší dodavatelem textilních stavů v Evropě. Továrna však krutě doplatila na 2. světovou válku (během které byla nucena přejít na válečnou výrobu) a její následky. Cenné zařízení "osvobozující východní jednotky" demontovaly a odvezly do Sovětského svazu. Po znárodnění jako n.p. Textilstroj a později Textilstav tak továrna začínala v podstatě nanovo. Přesto se podařilo výrobu textilních strojů na slušné úrovni obnovit, a tak fabrika fungovala až do 90. let. Tehdy se podnik (už pod názvem Elitex) dostal logicky díky okolním kracujícím textilkám do problémů a roku 1996 byl na něj vyhlášen konkurz. Část areálu poté vyhořela a výroba byla definitivně zastavena.

Jako smutná tečka proběhla v letech 2005 - 2009 demolice nejstarších částí původní strojírny (včetně hodnotnějšího ze dvou komínů) i části slévárny. Přestože v několika málo zbylých halách postavených až v poválečné době dnes pokračuje pod hlavičkou firmy JST drobná strojírenská výroba, jedná se již o pouhý odstín slávy kdysi velice významné továrny.

Galerie z bouraní.

33 metrů vysoký komín patrně není z dob vzniku fabriky v 80. letech 19. století. Bližší historický obrázek se zatím nepodařilo najít, pouze z pohlednic, na kterých je továrna zdálky zobrazena, lze odhadovat, že původně měla minimálně dva komíny, z nichž starší se nedochoval a mladší, odhadem z počátku 20. století, je ten dodnes stojící. Komín má oktagonální sokl, který je z větší části ukryt pod zemským terénem a přechodem kruhového profilu posléze přechází do válcového dříku. Ten byl původně zakončen zdobnou a velmi elegantní hlavicí, která však byla pro špatný stav kolem roku 2005 ubourána (původní výška komína tak byla přes 40 metrů. Ještě několik let předtím byl komín osazen mobilním ochozem, který jej "zdobí" dodnes. Přestože by tedy vzhledem k instalované technologii měl majitel, příp. operátor o komín pečovat, opak je pravou. Komín patří mezi komíny Šluknovska k těm v horším stavu, zejména stav zdiva je už ve středních partiích výšky velmi špatný a místy se odlupují i větší kusy cihel. 

Müllerova továrna na výrobu koberců byla založena v 80. letech 19. století v době celkového rozmachu textilního průmyslu nejen v Jiříkově, ale zároveň celého Šluknovského výběžku. Výroba koberců byla ve zdejším regionu poměrně ojedinělá, a tak pro továrnu nebylo příliš složité se udržet úspěšně na trhu. Po 2. světové válce byla fabrika znárodněna jako zdejší pobočka n.p. Bytex. Výroba však zůstala nezměněna, koberce se zde vyráběly i nadále, naopak do sortimentu přibyly i deky a nábytkové látky.

Po roce 1989 se Bytex transformoval do akciové společnosti, ale v 90. letech došlo k celkové krizi v textilním průmyslu ke krachu Bytexu. Narozdíl od mnoha jeho poboček však nejenže továrna nebyla opuštěna, ale po po založení společnosti Holtex a jejím zakoupení jiříkovského závodu v roce 2003 byla dokonce obnovena původní výroba. Společnost Holtex tedy dnes stále vyrábí stejně jako přes více než sto lety koberce a technické tkaniny.

Většina areálu (včetně komína) bývalého cukrovaru se nachází již na katastrálním území sousedních Brňan. Hlavní administrativní budova však stojí ještě na území Bohušovic, proto byla adresa podniku vždy Bohušovická a Brňany připomínal jen původní název cukrovaru.

O areálu z registru VCPD:

Pivovar na místě dnešního objektu je poprvé zmiňován již roku 1615. Od té doby byl několikrát modernizován a současné stavby pochází převážně z období 1840 - 1910. Největší slávy dosahoval pivovar v období první republiky, kdy výstav činil 60 000 hektolitrů a jedenáctka Bílinská perla patřila k nejpopulárnějším severočeským pivům. Po znárodnění byl pivovar nejprve začleněn do n.p. Krušnohorské pivovary a posléze n.p. Severočeské pivovary a pod tímto názvem bylo i roku 1977 vaření piva ukončeno. Od té doby většina budov pivovaru chátrá a přestože po roce 1989 získal objekt zpět rod Lobkoviců, nenašel pro něj využití a roku 1996 jej prodal městu, které jej vlastní dodnes. To areál pronajímá několika nájemcům, kteří však využívají pouze malou část objektu a další části, přestože jsou památkově chráněné, chátrají.

29 metrů komín stojící v severním traktu bývalé sklárny je z dvojice zdejších prekionů nejen komínem nižším, ale zároveň mladším. Přesnou dataci postavení se zatím nepodařilo zjistit, ale pravděpodobně byl postaven v meziválečném období v době modernizací první pece. Má oktagonální podstavu, která je z velké části ukryta pod terénem a pouze do výše 1,5 metru vystupuje nad něj. Na podstavu navazuje prostý válcový dřík, zakončený pouze nepatrným náznakem hlavice. Velmi netradičním prvkem je existence druhé řady železné výstoje v délce 10 kramlí pár metrů pod vrcholem komína (viz foto), jejíž účel není zcela jasný. Komín se do dnešních dnů dochoval ve výborném stavu, s minimální kronchtuací, včetně zachovalého dmychadelního věnce.

Třicetimetrový komín je starším z dvojice prekionů bývalé chřibské sklárny. O jeho stavbu se v 80. letech 19. století zasloužili tehdejší noví majitelé sklárny, krásnolipští podnikatelé Michel a Mayer, kteří zde nechali vystavět novou pec, ke které komín patřil. Komín má standardní hranolový podstavec, který přechází "tradiční severskou kaskádou" do oktagonálního dříku. Původně byl komín oktagonální v celé své výši, ale patrně v poválečné době byla část oktagonálního dříku včetně hlavice snesena a nahrazena válcovou nástavbou. Tyto nástavby u většiny komíny v ČR rychle podléhaly nepříznivým povětrnostním vlivům, avšak v případě tohoto komína byla nástavba provedena nejen organicky k původní oktagonální, ale zároveň pečlivě, a tak se do dnešních dnů komín v celé výši zachoval ve vynikajícím stavu, bez prasklin a dalších narušení dříku. Jak se však stav komína bude zhoršovat v příštích letech, kdy již po krachu sklárny pravděpodobně nebude obnovován charakteristický šedivý nátěr a komín dále udržován, lze jen odhadovat...

Info o areálu z registru VCPD:

Sklárna ve Chřibské byla se zdokumentovaným rokem založení 1414 až do svého krachu v roce 2007 nejstarší funkční sklárnou v Evropě. Sklářská huť patřila nejprve rodu Friedrichů, kteří ji posléze prodali rodu Kinských. Do průmyslové éry sklárna vstoupila roku 1872, kdy zde tehdejší majitel F.A. Zahn zavedl jako u první v regionu vytápění plynem. O 10 let později však celý objekt prodal krásnolipské firmě Michel a Mayer, která sklárnu významně rozšířila a pravděpodobně z této doby pochází oktagonální komín. Rodina Mayerů provozovala sklárnu až do doby 2. světové války, po níž jim byla odebrána a začleněna do n.p. Borské sklárny. Roku 1956 byla postavena nová čtyřpánvová pec a sklárna se od té doby začala orientovat na ručně tvarované silnostěnné barevné hutní sklo - vázy a popelníky.

Výrobky sklárny byly v regionu velmi populární a po roce 1989 se ze sklárny postupně stal i významný turistický cíl a jedna exkurze zde střídala druhou. Sklárna bohužel však nepřečkala časté výměny majitelů a ekonomickou krizi a region tak ztratil "legendární pracoviště" a Chřibská svůj nejvýznamnější průmyslový podnik, který zaměstnával několik desítek sklářů, kteří vyráběli foukané sklo. Zajímavostí je, že jako jedni z mála zaměstnanců směli během pracovní doby (kvůli žáru z pecí) požívat alkohol, konkrétně sedmistupňové pivo, které si běžně chladili za okny sklárny. Areál je tak od krachu sklárny v roce 2007 převážně opuštěn, pouze v malé části funguje pneuservis.

Komín byl postaven ve druhé polovině r.2011 a je součástí nového energetického zdroje pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla spalováním biomasy. Na projekt byla poskytnuta dotace z Evropských fondů.

Oblast masívu Výhonu (355 m. n. m.) je tvořena třetihorními jemnými písky a jíly a čtvrtohorní spraší (cihlářská žlutice). Průmyslově se dosud cihlářských jílů nevyužívá, v minulosti však bylo v katastru Nosislavi několik menších cihelen většinou na nepálené cihly, kterým se říkalo kotovice. V r. 1928 se uvádí 6 cihelen v provozu. Pozůstatky těžební činnosti jsou dodnes v terénu viditelné, nejpatrnějším pozůstatkem je komín cihelny za domem čp. 288  - Hanuškova cihelna.

/zdroj wikipedie/

Z oficiálních stránek pivovaru:

I když historie piva sahá do Mezopotámie, do období před pěti tisíciletími, u nás pivo zdomácnělo natolik, že jej můžeme považovat za současnost národní kultury.

Pokud rčení „Kde se pivo vaří, tam se dobře daří“ je pravdivé, tak v Pelhřimově je tomu nejméně 450 let. Bylo to roku 1552, kdy město obdrželo právo várečné. Ale je nepochybné, že se pivo vařilo již dříve.

Nejprve se vařilo po jednotlivých domech, které měli právo várečné, tedy v hradbách, kde byli obyvatelé „usedlí“. Ale půjčováním pánví, nedodržování regulí, vaření piva o nízké kvalitě, to vše vedlo ke sporům a tak právovárečníci opustili tento způsob vaření „po domech“ a jako sídlo pivovaru si zvolili dva domy v Růžové ulici, v místech nynější SPŠS.

Koncem XVII století přesídlil pivovar do míst mezi dnešní ulicí Solní a dřívější Děkanskou. Pivovar přiléhal k vnitřní městské hradební zdi a zabíral celý parkán a polovinu příkopu. V roce 1752 zde bylo postaveno i obydlí pro sládka.

Krátce po polovině XIX stolení přešel pivovar na tehdy u nás nově zaváděnou technologii spodního kvašení. Více než 200 let stará budova pivovaru však přestávala být vyhovující a tak se roku 1898 začala stavět budova nová, moderní.

V novém ivovaru se začalo vařit pivo na konci roku 1899. Pivovar tehdy nepostrádal žádnou z vymožeností doby. Parostrojní pohon, účelové a prostorné provozovny.

Po znárodnění v roce 1948 byl pivovar včleněn do n. p. Horácké pivovary a po čase se stal závodem n. p. Jihočeské pivovary.
Po pádu socialismu, žádají potomci „právovárečníků“ o navrácení pivovaru, ale spor se táhl celých 10 let a pivovar zatím stále patřil pod rozpadající se Jihočeské pivovary. Po několika soudních líčeních a odvoláních se soud rozhodl, že majetek nebude vrácen a pivovar bude privatizován.

Pivovar v roce 2001 kupuje firma DUP zabývající se výrobou kožené galanterie, která provádí v Pelhřimovském pivovaru velké změny.
Pivovar dostává svoje obchodní jméno POUTNÍK, je změněn marketing firmy a to nejdůležitější, mění se technologický postup vaření piva. Tím vzniká nové pivo na trhu, pivo plné chuti a stabilní kvality.

Info o areálu z registru VCPD:

Pivovarský areál v dnešní Mostecké ulici byl postaven v letech 1890 - 1903 a nahradil původní pivovar z roku 1571. Nový pivovar byl stavěn v době, kdy v architektuře vládla secese, a tak v byl v tomto stylu postaven i nový pivovar. Zdobnými prvky stavitelé nešetřili, a na počátku 20. století tak vznikl jeden z architektonicky nejhodnotnějších českých pivovarů. Přestože pivo se zde vařilo pouze 50 let, zůstaly další půlstoletí budovy pivovaru zachovány a některé z nich se ještě na počátku 21. století dočkaly rekonstrukce.

Roku 2006 část pivovaru vinou lidského faktoru vyhořela a pravděpodobně i na tomto faktu postavil nový majitel oprávněnost demolice pivovaru. Skutečný důvod však byl zřejmý - lukrativní pozemky v centru města se přeci dají šikovně zhodnotit postavením nového marketu....Na jaře 2011 tak byl celý pivovar (včetně dříve památkově chráněné budovy bývalého pivovarského hostince) srovnán se zemí a komíny odstřeleny. Majitel dlouho až trapným způsobem mlžil, co s pozemky bude, ale v říjnu 2011 nakonec skutečnost vyplavala na povrch - na místě bývalého pivovar vyroste Kaufland, přestože jiná pobočka této společnosti stojí pouze dva kilometry odtud...

sklárna byla postavena cca v r. 1910 (původní vznikla v r 1882, ale byla přesunuta kvůli stavbě přehrady)

Na počátku 80. let 20. století byla zbourána kvůli stavbě sídliště

Lázně byly vystaveny v letech 1908-1909 v secesním slohu, podle návrhu Roberta Hemmricha.

O komín (stejně jako o zdobení fasády) přišly při rekonstrukci v roce 1969

O továrně: Byla založena patrně v 80. - 90. letech 19. století průmyslníkem Binderem, který ji koncipoval jako fabriku na soustružnické nože a speciální vrtáky, odvětví pro region naprosto netypické. Přesto se továrně dařilo a její výrobky byly expedovány do celého světla. Strojírna byla po válce znárodněna a přestože ji získal do správy n.p. Benar (převážně textilně zaměřený), výroba pokračovala v nepříliš změněné podobě. Od 70. let přešel podnik pod n.p. Narex a i pod jeho správou patřila továrna k nejvýznamnějším chřibským zaměstnavatelům. Po přechodné stagnaci odbytu však byl v roce 1991 provoz zrušen. Přestože byl objekt poté zprivatizován, majitel pouze vystěhoval zařízení a k obnovení výroby již nedošlo. O zbytek se pak postarali místní občané a továrna z působivého režného zdiva je dnes pouhým skeletem.

O komínu: Oktagonální komín z 80. let 19. století je jedním z nejstarších dochovaným prekionů okresu Děčín. Jest menším bratrem pětadvacetimetrového komína bývalé niťárny Lischke nad chřibským náměstím a je pravděpodobné, že byl postaven stejným stavitelem. Oba komíny mají velmi podobnou hranolovou podstavu, osmiboký dřík s šedým nátěrem a takřka shodný profil hlavice. Specifikem strojírenského komína jsou kramle, které jsou nejsou lité, ale svařované. Výskyt svařovaných kramlí je v celé republice velmi vzácný a v děčínském okresu se jedná o zatím jediný známý výskyt tohoto typu železné výstroje komína. Stav komína se bohužel rychle zhoršuje a vzhledem k tomu, jak je neudržován a pohlcován okolní přírodou, zejména vrcholové partie rychle kronchtuují. Některé z kramlí postupně vypadají ze zdiva, dmychadlo je zvětralé a postupně se nadzvedává a rozpadá.

O fabrice: Skárnu lnu a bavlny založil Anton Schuh roku 1895, kdy byly postaveny i první tovární budovy. Ty se však již dnes nedochovaly, protože byly současným majitelem pro dezolátní stav roku 2002 zbourány. Dochována zůstala pouze čtyřpodlažní železobetonová přístavba se sprinklerovou věží a opodál stojící komín, obojí postavené krátce po 1. světové válce. Ve fabrice se v předválečné době vyráběly především punčochy. Po zabavení rodině Schuhových a znárodnění se zcela změnil výrobní program, kdy se v továrně počalo vyrábět nářadí. Továrna byla tehdy jediným větším zaměstnavatelem Doubice a život obce s ní stál i padal.

Když byla výroba v roce 1975 (tehdy pod názvem Narex) zrušena a přesunuta do nedaleké Chřibské do prostor bývalé Binderovy strojírny, mělo to za následek drastický úbytek obyvatel Doubice, která se od této chvíle stala ryze rekreační obcí a tento charakter si zachovala dodnes. Budovy továrny pak dlouho chátraly, až na přelomu tisíciletí celý objekt zakoupil místní významný podnikatel Karel Rezek, který nechal nejzchátralejší (ale bohužel i nejhodnotnější) části továrny strhnout, zbylé opravil a ty dnes slouží především jako sklady stavebních materiálů. Plánem Karla Rezka bylo nechat zřídit v dochované tovární budově věznici, ale zdá se, že tento nápad nikdy nedojde k realizaci.

O komínu: 38 metrů vysoký komín, který dnes stojí solitérně na zbořeništi, je netypický svými parametry. Na 38 metrů výšky má poměrně nízký a úzký podstavec a především velice subtilní dřík. Pokud uvážíme, že před ubouráním hlavice (ke kterému došlo zřejmě v roce 2002 při sanaci zchátralých částí fabriky) byl komín ještě o 2 - 4 metry vyšší, byla jeho konstrukce velice odvážná a vzhledem k drsnějším klimatickým podmínkám nejsevernějších Čech možná i poněkud nebezpečná. Přesto se komín, který jinak architektonickým provedením nikterak nevyčnívá mezi tehdy budovanými komíny (standardní hranolový podstavec s pouze lehce zdobenou římsou, na který navazuje dřík z radiálních cihel bez příkras), dochoval ve velmi dobrém stavu. Majitel dbá na jeho údržbu zejména díky vysílacím technologiím umístěným na dříku. Specifikem je na hromosvodovém jímači umístěná vlajka Tolštejnského panství, zdejší obdoby Valašského království.

Z publikace Sto let chomutovské nemocnice:

Dnešní nemocnice v Chomutově byla otevřena 1.1.1908 a nahradila starší nemocnici v Puškinově ulici. Období největší modernizace spadá do 70. let 20. století, kdy byla zřízena jednotka intenzivní péče a nemocnice byla postupně připravována i na provádění náročnějších lékařských úkonů. Dnes se jedná o nemocnice spadající pod společnost Krajská zdravotní, kterou zřídil v roce 2007 Ústecký kraj sloučením pěti nemocnic

Co se týče historie vytápění nemocnice, a tedy i oblasti z prekiontrického hlediska zajímavého, tak původní kotelna byla umístěna přímo v hospodářské budově spolu s kuchyní a prádelnou. Toto umístění začalo být však postupně shlédáváno za nevhodné, protože kouř z komína často zahaloval nemocniční pavilony. Přesto ke stavbě nové na kotelny na okraji areálu došlo až roku 1960. Ještě tentýž rok byla dokončena a počala sloužit nemocnice jako spalovna. K této kotelně tedy patří i dodnes dochovaný 26 metrů vysoký cihlový komín. Kotelna byla později přestavěna na plynovou, s čímž souviselo i postavení nového plechového komína, avšak dlouhého fungování si již neužila. Od prvních let 21. století již nemocnice vlastní teplo nevyrábí, odebírá jej z chomutovské teplárny.

Původní kotelna s cihlovým komínem válcového profilu byla postavena spolu se samotnou nemocnicí v roce 1908. Přestože již brzy po uvedení do provozu se objevily kritické hlasy, že spaliny z komína kotelny umístěné blízko centrálním budovám nemocnice obtěžují pacienty v pokojích, kotelna fungovala až do roku 1960, kdy byla nahrazena kotelnou novou a dodnes dochovanou v zadní části areálu. Patrně již na počátku 60. let byla stará kotelna přestavěna k jiným účelům a komín zbourán. Dnes se v této části areálu nachází jídelna pro zaměstnance.

Jedním z mála objektů ve Chřibské, který měl vlastní komín a přitom se alespoň původně nezabýval výrobou nití, bylo právě bělidlo továrníka Reinische. Ten ji však ještě před válkou prodal nejvýznamnějšímu chřibskému průmyslníkovi Lischkemu, který zde zřídil jeden ze tří provozů své továrny na nitě a přízi k pletení. Průmyslovům účelům však fabrika sloužila pouze do pbdobí 2. světové války. Po ní byla jako některé sousední podniky přestavena na bytový dům a k tomuto účelu slouží dodnes. Nevyužitý komín byl odstřelen někdy v 60. letech.

Porcelánka ,značící své výrobky značkou RFH, se orientovala na výrobu stolního a užitkového porcelánu, jehož kvalita však nedosahovala úrovně starší chodovské porcelánky.

http://www.mestochodov.cz/soubory/publikace/objectivem-casu.pdf

Manufaktura v Chodově patří k nejstarším v Čechách. Byla založena majitelem Chodovského panství Františkem Miesslem, který obdržel povolení k výrobě kameniny z vlastních kaolinových ložisek v roce 1811. Již v roce 1830 podnik pronajal F. Weisovi, vrchnímu malíři porcelánky v Kysiblu (Stružná). Ani ten však nedosáhl významných úspěchů, a proto Miessl ještě v témže roce prodal porcelánku bohatému majiteli uhelných dolů Janu Dietlovi, který se svým společníkem J. Hüttnerem a J. Schreyerem založili firmu Hüttner et. Co. Povolení k výrobě porcelánu získali v roce 1835.

Po roce 1840 odkoupil porcelánku saský lékař Dr. Geitner, který ji pěti letech prodal pražskému továrníkovi Mosesi Porgesovi von Portheim. Portheimové porcelánku rozšířili a zajistili růst produkce. Téměř po třiceti letech, roku 1872, podnik prodali firmě Haas a Czjzek v Horním Slavkově, která se zasloužila o další rozkvět Chodovské manufaktury.

Z této doby pochází také známá značka s písmeny H&C (Haas a Czjzek) pod dvěma smrčky a písmeno CH (Chodov), kterou závod používá dodnes.

Po ukončení privatizace v roce 1994 se stává porcelánka Chodov jedním ze šesti závodů akciové společnosti Karlovarský porcelán. V roce 2009 zakupuje firmu společnost EPIAG LOFIDA - PORCELÁN s.r.o.

V současnosti produkuje růžový, ručně vyráběný a dekorovaný porcelán, zlacený 24 karátovým zlatem. Na rozdíl od některých laciných výrobců používajících růžovou glazuru, Manufaktura Chodov zbarvuje již porcelánovou hmotu, kterou pak překrývá průhledná glazura.

Díky své náročnosti a speciálnímu výrobnímu procesu vždy zůstane růžový porcelán z Chodova typický a originální.

zdroj: http://www.epiag.cz/manufaktura-chodov.htm

Sladovnu vystavěli v r. 1870 bratři Leopold a Sigmund Hamburgerové, budovu navrhl architekt Max Fleischer. Podnikání se jim ale nedařilo a r. 1898 ji prodali firmě A. Haas Söhne, slad byl vyvážen do Ameriky a dalších dvaceti čtyř států. V r. 1925 proběhla rozsáhlá rekonstrukce, v r. 1932 byl na společnost uvalen konkurz. V r. 1937 sladovnu koupila firma Moragro, která ji předala Hospodářskému družstvu v Prostějově, objekty v pozdějších letech sloužily ke skladování obilí. V r. 2000 sladovna vyhořela a roku 2008 byla zbourána.

Žádné konkrétní využití pravděpodobně neexistuje (komerční zařízení, vybudování obytných domů) a dodnes je zde prázdný plac.

Současnost pivovaru

V březnu 2010 se pod vedením manželů Tkadlecových začal připravovat projekt na „Znovuzrození Únětického pivovaru“.  V září byla založena akciová společnost Únětický pivovar, která v listopadu 2010 odkoupila objekt od společnosti Primo k. s., která zde provozovala sklad mléčných výrobků.
Stavební úpravy začaly bezprostředně poté. Budovu bylo nutné upravit tak, aby vyhovovala dnešním legislativním a technologickým požadavkům výroby piva. Současně byl kladen důraz i na zachování původní atmosféry celého objektu.  V rámci plánu rekonstrukce bylo i vybudování přípojek plynu, vody a kanalizace. Díky podpoře přátel Únětického pivovaru a obce Únětice mohla být 4. dubna 2011 zahájena instalace nové technologie. Dodavatelem celého vybavení je česká společnost Destila. První várka únětického piva byla uvařena 15. května 2011.   11. června se slavnostně otevřely brány Únětického pivovaru a byla zahájena distribuce piva.

Zdroj: www.unetickypivovar.cz 

Info o areálu z registru VCPD:

Provoz slévárny ocele vzdálené dál od centra města rozjeli roku 1893 podnikatelé Kress a Arnolds. V následujících letech ji rozšíříli o modelárnu a formovnu a kromě výroby surové a opracované oceli se zaměřili i na výrobu dílů k důlním zařízením - koneckonců jeden z dolů se nacházel hned za jižními zdmi továrny (dnes zatopen Jezerem Milada). V době největšího rozmachu v 20. letech 20. století zde pracovalo přes 500 lidí. V té době byl také podnik transformován v akciovou společnost, již zůstal až do doby 2. světové války. Po té přišlo "tradiční" znárodnění a začlenění do několika národních podniků, až se v roce 1953 podnik ustálil jako ocelárna Severočeské armaturky.

Na konci socialistické éry byl podnik spolu s přilehlým dolem určen k likvidaci, ale po roce 1989 se záměry zcela změnily. Důl byl sice zrušen, ale ocelárna se dočkala nových investic a více než 10 let pak výroba normálně pokračovala. Až na počátku 21. století přišel výrazný pokles poptávky a provoz musel být na další roky zastaven. Areál několikrát změnil majitele, přičemž ten současný, společnost Straka a Straka provádí výrazné stavební změny a pokouší se znovu obnovit výrobu.

Tento 29 metrů vysoký komín je ve všech ohledech odlišný od ostatních prekionů v areálu. Jako jediný je situován mimo centrální část fabriky, zcela u něj absentuje hlavice (je možné, že byla v minulosti ubourána) a narozdíl od ostatních komínů vedoucí přímo z ocelárenských provozů sloužil k odvádění spalin z kotelny. Největším specifikem však je modrý nátěr zdiva, který je pro komíny v ČR celkově atypický a velmi vzácný. Přestože je kotelna již řadu let mimo provoz, komín se dochoval ve výborném stavu v celé výšce.

31 metrů vysoký komín je sousedem LTC 33. Jedná se o komíny podobné a postavené ve stejné době, jen s malými odlišnostmi. Dřík komína částečně vyrůstá ze střechy provozu, z niž vychází prostá oktagonální podstava bez jakýcholiv přikrášlení. Dřík je shodný z LTC 31, včetně použitých cihel. Hlavice je však o poznání méně výrazná, přesto je zejména vinou zanedbané údržby více poškozená. Zdivo je v některých místech až průhledné a stav se dle všeho rychle zhoršuje. Celkově se jedná o nejvíce kronchtuovaný komín areálu.