Byť se komín technicky vzato dnes nachází již na katastru obce Lomnice, byl pro jednotu názvů komínů v původním areálu zvolen název, který nesl samotný VÚ, tedy Dětřichov nad Bystřicí.

Dle sdělení vrátného byl komín odstřelen na jaře roku 2020.

Informace z katalogu NPÚ: Dům vznikl v letech 1924-25 jako novostavba pro účely České obchodní společnosti (Bömische Handels-Gesellschaft). Ústecká pobočka společnosti byla založena roku roku 1910, jejím ředitelem byl až do své smrti v roce 1923 básník Jan Machalický.[1] Projekt sídla pobočky zhotovil známý architekt Osvald Polívka, mj. spoluautor pražského Obecního domu. Je možné se domnívat, že zakázku získal díky svému tchánovi Tomášovi Černému, jenž byl mimo jiné náměstkem předsedy správní rady Živnostenské banky.[2] V průběhu 20. století se v budově vystřídalo několik institucí počínaje Živnobankou (spoluvlastník již od počátku), od roku 1938/39 Dresdner Bank[3], v roce 1940 se v mansardě chystal usídlit Říšský stavební úřad, následoval Krajský výbor KSČ. Po sametové revoluci užívala objekt banka IPB, později ČSOB. Po odchodu ČSOB zůstal dům prázdný. V roce 2010 bylo přízemí upraveno architektem Lubošem Kotišem pro obchodní účely (AAA oděvy atp.).

Sýrárna v Kruhu proslula výrobou jediného sýru ementálského typu v České republice. Výrobu ukončila k 1. červnu 2007. Ještě na začátku roku 2006 neměla sýrárna problémy s odbytem a poptávka stále převyšovala výrobu. Ementál sýrárna dělala v sedmdesáti kilogramových blocích. V témže roce ale sýrárnu koupil francouzský mlékárenský gigant Lactalis. Dle Bohumila Šíra, jednoho z bývalých zaměstnanců sýrarny, Lactalis sýrárnu kupoval zřejmě jen proto, aby získal technologii. Ředitel Lactalisu Jean - Marie Ceruffi zdůvodnil konec sýrárny tím, že tak malý provoz nemohl konkurovat českým i zahraničním velkovýrobcům.

Historie:

V roce 1895 postavil Josef Horáček při svém hostinci č.p. 57 továrnu na bavlněné látky. Později provedl ještě přístavbu tkalcovny. V roce 1906 továrnu prodal Karlu Simonovi z Nové Paky, který ji ještě rozšířil (v roce 1914 zde již fungovalo 850 tkalcovských stavů). Tkalcovnu později koupila firma Sigl a spol., jež tu zavedla výrobu lněných látek. Později byla továrna přebudována na Kovozávody, dnešní P-Kvartet.

V roce 2020 došlo k ubourání a zastřešení komína. Na plechovou stříšku bylo v témže roce instalováno čapí hnízdo s kovovou podložkou. 

Zdroj youtube:

Scottish Power

(překlad)

Ikonické komíny Cockenzie byly zničeny kontrolovanou explozí v sobotu 26. září, která navždy změnila panorama kolem East Lothian a Forth.

Zachytili jsme okamžiky vedoucí k stisknutí tlačítka a mluvili s bývalými pracovníky na stanici a místními obyvateli, než se poprvé a naposledy spojily komíny.

Cockenzie, která byla původně v provozu v létě 1967, byla oficiálně otevřena 24. května 1968 ministrem zahraničí pro Skotsko The Rt. Hon. William Ross. Elektrárna za dobu své životnosti vyprodukovala více než 150 terawatthodin (TWh) elektřiny, což je dostatečné množství k pokrytí průměrné roční potřeby elektřiny více než 1 milion domácností každý rok během 45 let jejího provozu. Celkově se odhaduje, že během výstavby a provozu bylo v Cockenzie zaměstnáno více než 10 000 lidí, přičemž v širším dodavatelském řetězci a místní oblasti je podporováno mnoho tisíc dalších pracovních míst.

Když byla společnost Cockenzie otevřena v roce 1967, jednalo se o největší elektrárnu ve Skotsku a Británie byla ještě 2 roky vzdálená od zemního plynu používaného při výrobě elektřiny. Uhlí představovalo přibližně 72% vstupního paliva použitého při výrobě elektřiny v Británii, ve srovnání s přibližně 20,5% v roce 2014.

 V průměrném roce by stanice přijala přibližně 800 nákladních uhlí na vlak, což znamená, že až 36 000 nákladních vlaků zastavilo v továrně na manipulaci s uhlím v Cockenzie, aby dodávaly po celou dobu životnosti stanice. Poslední dodávka proběhla v sobotu 9. března ve 15:00.

Stanice byla navržena sirem Robertem Matthewem (který také navrhoval letiště v Edinburghu a Royal Commonwealth Pool) a je známá svými charakteristickými dvojitými komínovými komíny a byla postavena s výrobní kapacitou 1 200 MW, která zahrnuje čtyři identické jednotky, z nichž každá je schopna generovat 300 MW. Díky strategickým investicím a vysoké úrovni údržby stanice pohodlně přežila své původní odhady 25–30letého životního cyklu.

Dle dostupných informací byl komín 149 metrů vysoký.

Zdroj youtube: 

Scottish Power

(překlad)

Ikonické komíny Cockenzie byly zničeny kontrolovanou explozí v sobotu 26. září, která navždy změnila panorama kolem East Lothian a Forth.

Zachytili jsme okamžiky vedoucí k stisknutí tlačítka a mluvili s bývalými pracovníky na stanici a místními obyvateli, než se poprvé a naposledy spojily komíny.

Cockenzie, která byla původně v provozu v létě 1967, byla oficiálně otevřena 24. května 1968 ministrem zahraničí pro Skotsko The Rt. Hon. William Ross. Elektrárna za dobu své životnosti vyprodukovala více než 150 terawatthodin (TWh) elektřiny, což je dostatečné množství k pokrytí průměrné roční potřeby elektřiny více než 1 milion domácností každý rok během 45 let jejího provozu. Celkově se odhaduje, že během výstavby a provozu bylo v Cockenzie zaměstnáno více než 10 000 lidí, přičemž v širším dodavatelském řetězci a místní oblasti je podporováno mnoho tisíc dalších pracovních míst.

Když byla společnost Cockenzie otevřena v roce 1967, jednalo se o největší elektrárnu ve Skotsku a Británie byla ještě 2 roky vzdálená od zemního plynu používaného při výrobě elektřiny. Uhlí představovalo přibližně 72% vstupního paliva použitého při výrobě elektřiny v Británii, ve srovnání s přibližně 20,5% v roce 2014.

 V průměrném roce by stanice přijala přibližně 800 nákladních uhlí na vlak, což znamená, že až 36 000 nákladních vlaků zastavilo v továrně na manipulaci s uhlím v Cockenzie, aby dodávaly po celou dobu životnosti stanice. Poslední dodávka proběhla v sobotu 9. března ve 15:00.

Stanice byla navržena sirem Robertem Matthewem (který také navrhoval letiště v Edinburghu a Royal Commonwealth Pool) a je známá svými charakteristickými dvojitými komínovými komíny a byla postavena s výrobní kapacitou 1 200 MW, která zahrnuje čtyři identické jednotky, z nichž každá je schopna generovat 300 MW. Díky strategickým investicím a vysoké úrovni údržby stanice pohodlně přežila své původní odhady 25–30letého životního cyklu.

Dle dostupných údajů byl komín 149 metrů vysoký.

V souvislosti se změnou technologie se komín stal nepotřebným a v roce 2020 byl zbořen.

Plánuje se přestavba komína na rozhlednu - https://sever.rozhlas.cz/netypickou-vyhlidku-chce-vybudovat-krasna-lipa-vznikne-prestavbou-stareho-komina-8367413

Původně Knoblochův pivovar byl založen roku 1874 Albrechtem Goldfingerem v místě bývalé Gottlasovy kartounky, který ho v roce 1875 prodal firmě Kallberg a synové. V roce 1880 jej koupil Karel Knobloch a vlastnil ho až do své smrti v roce 1888. Během dalších let se majitelé střídali. Významným vlastníkem byla společnost The Bohemian Brewerie Limited, která pivovar významně rozšířila a modernizovala. Záhy se však dostala do finančních potíží a pivovar je prodán společnosti První parostrojní pivovar v Praze VIII. V roce 1928 je vaření piva ukončeno a pivovar zrušen. (zdroj: ceskepivo-ceskezlato.cz)

Zajímavé čtení v tomto PDF , odkud pocházejí i foto. Anebo v tomto PDF .

pozn.: Gottlasova kartounka byla spolu se strojírnami Ruston a spol., kolem roku 1832, první továrnou v Libni.

O barvírně se zmiňují listy židovské obce a také portál holocaust.cz .

Též se o továrně dá najít zmínka z dob budování zdymadel v Tróji (r. 1900), kdy musel být za 200000 Korun upraven přivaděč do továrny. (autor: ing. Břetislav Tolman, 1902)

Josef Feitis zemřel roku 1911 ve věku 72let.

Zajímavostí je, že před barvírnou zde byla před rokem 1900 Kinzelbergerova chemická továrna. Továrnu vedl E. Porges, syn Leop. Porgese, majitele smíchovské kartounky. A spolupracovali i se Spolkem pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, kde vyráběli alizarin - červené barvivo.

po úpadku pivovaru roku 1928 se areál začal transformovat na více provozů a mimojiné i Bednářovu parní mlékarnu.

Zajímavé čtení nabízí toto pdf , kde je zmíněna i nedaleká továrna na nábytek fy. Jirásko.

Nutno podotknout, že o něco výše, ul. Kotlaska 5, fungovala až do konce 1. sv. války továrna na dýmky Fritsche a Thein. Což trochu koresponduje s tím, že v části Libně, kolem dnešní Voctářovy ul., bylo židovské ghetto.

Tento komín byl posledním zbylým ze čtveřice prekionů ve Smaltovně. Zbořen byl až v roce 2002.