Je jen málo výrobních oborů, ve kterých mají Češi světový primát. Jedním z nich je i výroba větráků, fukarů a dmychadel, kterou v Praze roku 1872 založil český podnikatel Jan Janka. Firma, později přesunutá na pražské předměstí, je dnes známá pod názvem Janka Radotín. Průmysl se zde začal rozvíjet teprve ve druhé polovině 19. století. Zlomovým byl přitom rok 1871, kdy tu firma Pražské akciové továrny na hydraulický cement založila velkou cementárnu. Dařilo se ale i dalším podnikům. Fungovala zde například prádelna sklářského písku, továrna na výrobu železných postelí či závod na tělocvičné nářadí. Světový věhlas však Radotínu zajistila až vzduchotechnická továrna Jana Janky, která se sem roku 1907 přestěhovala z pražského Starého Města. Byla vůbec prvním specializovaným výrobcem ventilátorů a odsávacích zařízení na světě a předstihla tak zbytek Evropy i Spojené státy.
Za vynálezce moderní vzduchotechniky je všeobecně považován Američan Willis Carrier. Jeho první odvětrávací systém však vznikl teprve v roce 1902, kdy měl český průmyslník Jan Janka za sebou již třicet let sériové výroby ventilátorů vlastní konstrukce. Podnikatelské začátky tohoto žateckého rodáka však nebyly vůbec jednoduché. Vyučil se strojním zámečníkem ve Vídni a zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že se stane známým pražským továrníkem a zakladatelem nového výrobního oboru. Byl ale velmi podnikavý, a když se mu roku 1872 naskytla příležitost založit v Dlouhé ulici na pražském Starém Městě vlastní klempířskou dílnu, neváhal. Obyčejných výrobců plechového zboží bylo ale tou dobou v Praze hned několik, a Janka proto přemýšlel, jak svůj podnik od ostatních odlišit. Dobře si všímal, že zejména přes léto se v uzavřených prostorách drží vzduch, který se stává téměř nedýchatelným, a navíc přispívá ke znehodnocování potravin i dalších výrobků. Řešení se tedy přímo nabízelo a Janka ho dokázal využít. Zkonstruoval první větrák a položil základ budoucí slavné firmy. Se zhruba patnácti dělníky vyráběl zpočátku převážně vodní ventilátory zvané Delfín, kolové ventilátory pro hostince, větráky pro kovářské výhně a některé druhy odsávacích zařízení. Úspěch se brzy dostavil a počet zájemců o nové zboží rychle stoupal.
Firma se neustále rozrůstala, počátkem 20. století ale již prostory v centru Prahy přestávaly svými rozměry výrobě stačit. Aby mohl podnik dále rozšiřovat, rozhodl se Janka roku 1907, že závod přesune na výhodnější místo. Velký průmyslový rozmach tehdy probíhal na jihozápadním předměstí Prahy, volba proto logicky padla právě na Radotín. Zde získala firma rozsáhlé pozemky, na kterých do konce roku 1908 vznikly moderní montovny s parním i elektrickým pohonem strojů. Z malé výrobny se stala velká továrna. Základní okruhy výroby tvořily vzduchotechnika, všeobecné strojnictví a nově také elektrotechnika. K původní produkci tak přibyly i pneumatické transportéry, teplovzdušná topení, sušárny, dmychadla, čerpadla či transformátory. Zakázek neustále přibývalo a byly mezi nimi i prestižní objednávky, jakou se stala například výroba ventilátorů pro Národní divadlo. Konstrukce elektrických motorů k tomuto zařízení se navíc ujal sám vynálezce obloukové lampy František Křižík.
Roku 1912 Jan Janka zemřel a továrna přešla na jeho dědice. Úspěšně překonala první světovou válku, po níž bylo ale nutné podnik restrukturalizovat. Koncem roku 1923 proto došlo k přeměně rodinné firmy na akciovou společnost, při níž byl základní kapitál rozdělen na několik tisíc akcií. Výroba byla sice zachráněna v plném rozsahu, rodina původního majitele tím ale z vedení továrny úplně zmizela a na její místo se postavila správní rada složená z velkostatkářů, stavitelů a velkoprůmyslníků. Roku 1926 se v radotínské Jance začaly vyrábět také okružní chladiče vzduchu pro turbogenerátory, dovážené dosud pouze ze zahraničí. Jejich produkce brzy pokryla potřebu celého státu a firma se tak stala zcela nezávislá na subdodavatelích. Problémy však přinesl rok 1933, kdy závod postihla podobně jako další československé podniky celosvětová hospodářská krize. Akciový kapitál klesl na šedesátinu původní hodnoty a nastalo hromadné propouštění.
Nový rozmach Janky přišel až po skončení druhé světové války. Již v roce 1945 byl tento největší československý vzduchotechnický podnik znárodněn a sloučen s několika menšími výrobci. Roku 1952 byl jeho název podle komunistické demonstrace z roku 1930 změněn na Závody Rudých letnic. Ten vydržel až do roku 1960, kdy po dalších reorganizacích firmy vznikl samostatný národní podnik Janka-Závody Rudých letnic. Výrobní program přitom tvořila hlavně lehká vzduchotechnika. Pouze v menším množství se vyráběly těžké chladiče, radiální ventilátory, výměníky tepla či rozvody vzduchu. K nejvýznamnějším zakázkám, na jejichž realizaci se podnik podílel, patřily dodávky pro Palác kultury, masokombináty v Čakovicích a Písnici a znovu i pro Národní divadlo.
Roku 1968 se společnost opět přejmenovala na Janku Radotín a tento název jí vydržel až do pádu totality. V roce 1991 vznikla akciová společnost Janka, která o dva roky později prošla privatizací. Porevoluční doba však znamenala pro tradičního výrobce vzduchotechniky jedno z nejhorších období ve více než stoleté historii. Předlistopadové vedení bylo totiž z politických důvodů odvoláno a noví majitelé přivedli podnik téměř na pokraj bankrotu. Zlepšení přišlo až počátkem roku 1994, kdy představenstvo provedlo obměnu celého vedení a stanovilo jasný cíl – do šesti let se stát největší firmou na vzduchotechniku ve střední a východní Evropě. Významným krokem k dosažení této mety bylo pak roku 1997 navázání spolupráce s americkou firmou HCF/Lennox, jedním z největších světových výrobců chladicí techniky. O rok později se dokonce Janka stala dceřinou společností její evropské větve Lennox Europe. Vzájemné provázání obou firem umožnilo Lennoxu proniknout na český trh a Jance zase výrazně rozšířit export. Stala se jediným výrobcem klimatizačních jednotek pro distribuční síť Lennox Europe a produkty dnes vyváží například do zemí bývalého Sovětského svazu, Francie či Portugalska. Jméno Jana Janky tak i na počátku 21. století patří ke známým pojmům v oboru vzduchotechniky.
JAN JANKA (1848-1912) Český podnikatel a průkopník v oboru vzduchotechniky, celým jménem Jan Antonín Janka, se narodil 31. května 1848 v severočeském Žatci. Po absolvování obecné školy se vyučil strojním zámečníkem ve Vídni a v sedmdesátých letech předminulého století se usadil v Praze. Roku 1872 založil v Dlouhé třídě na pražském Starém Městě malou klempířskou dílnu, v níž brzy začal vyrábět ventilátory i další výrobky pro odsávání a větrání. Od počátku byl úspěšný, a protože provozy za čas přestávaly výrobě stačit, rozhodl se roku 1907 přemístit podnik do Radotína. Za jediný rok zde vybudoval nové montovny s parním a elektrickým pohonem strojů a podnik získal charakter moderní továrny. Výroba se rozšířila o sušárny, dmychadla či čerpadla, hlavním produktem však nadále zůstaly klasické ventilátory. Jejich pohybující se lopatky se později dostaly i do známého loga podniku, registrovaného 15. září 1967. Tou dobou byl však Jan Janka již více než padesát let po smrti. Zemřel 30. září 1912 a firmu převzali jeho dědicové, kteří výrobu řídili až do vzniku akciové společnosti Janka a spol. v roce 1923.
Zpracováno podle zdroje: https://www.euro.cz/byznys/foukejfoukejvetracku-880249
Rudé letnice – správně proletářský název
Více než 90 let uplynulo od událostí, k nimž došlo v Radotíně o velikonoční neděli roku 1930 a které byly později nazvány Rudými letnicemi. Během nich četníci zranili pět dívek, které po únoru 1948 komunistická propaganda neváhala vydávat dokonce za zastřelené.
Byla to akce komunistické a dělnické mládeže, vedené poslancem Václavem Kopeckým, která se nejprve sešla v Kosoři, odkud se po projevu svého vůdce vydala do Radotína. Sraz se měl původně konat právě v Radotíně, zde však byl úřady zakázán. Průvodu přehradil cestu kordon četníků, kteří měli za úkol je do Radotína nepustit. Na výzvy k zastavení dav nereagoval a zaútočil na četníky kameny. Při střetu bohužel došlo k použití zbraně a ke zranění pěti dívek ve věku 13 až 24 let. Dvě byly zraněny velmi vážně, střelnými ranami do břicha a do boku. Další zásah byl do stehna, jedné dívce byly po zásahu do ruky amputovány dva prsty. Pět osob bylo zatčeno, poslanec Kopecký v tichosti zmizel.
Četníci svou roli trestuhodně nezvládli. Že se nechali vyprovokovat k střelbě, navíc proti dětem, je neomluvitelné. A není podstatné, že akce byla zakázána, průvod neuposlechl výzev k zastavení, dokonce ani to, zda četník, který stiskl spoušť, se cítil ohrožen demonstranty. Nešťastně zraněné dívky nemohly tušit, že se staly nástrojem v rukou komunistických předáků, kteří je postavili jako štít do čela průvodu, a sami dělali vše pro to, aby vyprovokovali srážku.
Komunisté ze střetu vytěžili obrovský politický kapitál. Postupným nabalováním lží a polopravd se jim podařilo vytvořit z Rudých letnic mýtus, který osudnou srážku povýšil na jednu z největších událostí dělnického hnutí.
Popravdě je však nutno přiznat, že prvního zkreslení skutečnosti se nedopustili komunisté, ale vyšetřovatelé. Je jím rozšířená a dodnes bohužel často opakovaná verze o jediném výstřelu a odražené kulce. Počet a rozsah zranění tuto verzi jednoznačně vyvracejí a nic na tom nemění ani fakt, že se k tomuto závěru přiklonili vyšetřovatelé v oficiální zprávě. Výsledku vyšetřování se komunisté v tisku vysmáli a ze sebe udělali mučedníky.
Poté, co se v roce 1948 chopili moci, přebírají iniciativu v mystifikacích komunisté. První z nich je už v samotném názvu Rudé letnice. Žádný z dobových dokumentů toto označení nezná, zřejmě až dodatečně usoudili, že bude znít „správně proletářsky“.
V dubnu 1950 byl slavnostně odhalen památník Rudých letnic. Bylo to v době, kdy komunisté systematicky zavírali a vraždili své odpůrce, nevinní lidé trpěli ve věznicích a umírali na státních hranicích, pouhé dva měsíce života zbývaly statečné Miladě Horákové. Oslavné tirády věnované pomníku stojí za zaznamenání. Například Svobodné slovo 25. dubna 1950 napsalo: „Prolitá dělnická krev zbarvila ještě více do ruda komunistickou Kosoř a komunistický Radotín. (...) Vedl je revoluční duch komunistického svazu mládeže, bojovného oddílu, oddaného na smrt ideám Lenina a Stalina, oddaného na smrt velkým cílům Komunistické strany Československa, oddaného na smrt programu našeho vůdce, soudruha Klementa Gottwalda.“
Pomník se stal místem, k němuž se rok co rok chodil povinně klanět celý Radotín, školami počínaje a továrnami konče. Pionýři, svazáci a milicionáři drželi u pomníku čestnou stráž a všichni společně poslouchali fráze o prohnilém kapitalismu, světlých zítřcích a vítězství světové revoluce.
Ulice byla přejmenována na ulici Rudých letnic, k názvu závodu Janka bylo přidáno ZRL (Závody Rudých letnic), sportovní akce škol nesly název Soutěže Rudých letnic, vznikl přespolní běh Rudých letnic.
Rudé letnice byly povýšeny na událost celostátního významu, která se dostala do encyklopedií a do učebnic. Podle románu Aleny Bernáškové natočil Jiří Sequens v roce 1954 film Olověný chléb, kde jsou radotínské události zachyceny optikou tehdejší oficiální propagandy. Jeho pravidelné sledování se stalo další povinnou akcí radotínských škol.
Aby slova o prolité krvi získala náležitou váhu, z pěti zraněných děvčat se stalo „pět zastřelených“, jak je doslova uvedeno na pohlednici Radotína z šedesátých let. To mezi lidmi opět zvýšilo odpor k Rudým letnicím. Pro místní občany to byla přece jen silná káva, což si odpovědní funkcionáři nejspíš uvědomili a verze o pěti zastřelených se v tichosti vzdali.
Jiné lži a polopravdy nebyly tak evidentní, ale o to rafinovanější. Autorský kolektiv publikace Rudé letnice (1980) líčí událost pochopitelně z „třídního hlediska“, aby v celé nahotě odhalil „prohnilost“ Masarykovy buržoazní republiky. I tak lze z brožurky vyčíst zajímavé informace – například to, že některé dívky vůbec nevěděly, že jdou na politickou demonstraci, natož aby tušily, zda je, či není zakázaná. Pozorný čtenář narazí na další zajímavost, která je v rozporu s často opakovaným tvrzením o chudých a zbídačelých dětech, které v době krize neměly co jíst. To když jedna z dívek vypráví, že jim cestou na demonstraci ujel vlak, proto se s kamarádkami složily a na cestu do Radotína si objednaly taxík.
Další dezinformaci, svědčící o tom, že se komunističtí ideologové snažili pamatovat na vše, odhalí ten, kdo porovná dobové dokumenty s pozdějšími články, třeba s oním ze Svobodného slova. V roce 1930 byla jména tří zraněných dívek ryze česká (Růžena Martincová, Marie Drdová, Jiřina Brejchová), zato dvě zněla až příliš německy: Hilda Reichová a Rici Katschnerová. Nejspíš se nehodilo, aby za práva českého proletariátu bojovaly Němky, a tak došlo k úpravě, která připomínala retušování fotografií. V roce 1950 byly „přejmenovány“ na T. Raichovou a R. Kačnarovou, zatímco zbývající tři dívky byly uvedeny správně, příjmením i plným křestním jménem.
Některé lži o Rudých letnicích jsou až úsměvné a je s podivem, že nikdo aspoň trochu soudný nezasáhl proti jejich uvedení do života. Nejkřiklavějším případem je text nechvalně známého komunistického novináře Jaroslava Kojzara. Ten se zesměšnil článkem nazvaným Tenkrát o letnicích, kde se snaží popsat událost rádoby beletristickou formou. Z nesmyslů, jimiž se článek hemží, zmíníme dva, které nejvíce bijí do očí. Nejprve nechal spiklence, kteří se vydali na slavnost Rudých letnic, „vystoupit z vlaku v Kosoři“, aniž by si zjistil, že v Kosoři nejsou a nikdy nebyly železniční koleje, podruhé zaperlil, když nechal četníky střílet i proti mládeži schované ve stráni.
Zpracováno podle zdroje: https://www.lidovky.cz/domov/rude-letnice-spravne-proletarsky-nazev.A100421_000057_ln_noviny_sko