Budova lihovaru byla kompletně vybourána a komín byl ubourán na cca 12-15m.

Investor nedorazil. Celý areál byl v letech 2015 - 2016 srovnán se zemí.

Komím byl postaven na přelomu 19. a 20. století a jeho původní výška činila 24 metrů - na stávající byl ubourán cca před 5 lety stávajícími majiteli. Areál původně sloužil zemědělskému družstvu k různým účelům (skladovací prostory, drobná výroba) a byl vytápěn kotelnou, z níž spaliny odváděl právě tento komín.

demolice: https://www.youtube.com/watch?v=JBc96r_pkaU

Demolice proběhla někdy na konci listopadu 2021, viz: "Z důvodu zbourání komínu v areálu firmy KBP Zvěřínek, kde byly umístěny vysílače mobilních operátorů došlo v obci Písty ke zhoršení signálu a zpomalení přenosových rychlostí." ( zdroj: https://pisty-nb.cz/?obsah=306 )

Na komíně přibyl mobilní ochoz (asi už dříve) + telekomunikační antény

Je jen málo výrobních oborů, ve kterých mají Češi světový primát. Jedním z nich je i výroba větráků, fukarů a dmychadel, kterou v Praze roku 1872 založil český podnikatel Jan Janka. Firma, později přesunutá na pražské předměstí, je dnes známá pod názvem Janka Radotín. Průmysl se zde začal rozvíjet teprve ve druhé polovině 19. století. Zlomovým byl přitom rok 1871, kdy tu firma Pražské akciové továrny na hydraulický cement založila velkou cementárnu. Dařilo se ale i dalším podnikům. Fungovala zde například prádelna sklářského písku, továrna na výrobu železných postelí či závod na tělocvičné nářadí. Světový věhlas však Radotínu zajistila až vzduchotechnická továrna Jana Janky, která se sem roku 1907 přestěhovala z pražského Starého Města. Byla vůbec prvním specializovaným výrobcem ventilátorů a odsávacích zařízení na světě a předstihla tak zbytek Evropy i Spojené státy.

Za vynálezce moderní vzduchotechniky je všeobecně považován Američan Willis Carrier. Jeho první odvětrávací systém však vznikl teprve v roce 1902, kdy měl český průmyslník Jan Janka za sebou již třicet let sériové výroby ventilátorů vlastní konstrukce. Podnikatelské začátky tohoto žateckého rodáka však nebyly vůbec jednoduché. Vyučil se strojním zámečníkem ve Vídni a zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že se stane známým pražským továrníkem a zakladatelem nového výrobního oboru. Byl ale velmi podnikavý, a když se mu roku 1872 naskytla příležitost založit v Dlouhé ulici na pražském Starém Městě vlastní klempířskou dílnu, neváhal. Obyčejných výrobců plechového zboží bylo ale tou dobou v Praze hned několik, a Janka proto přemýšlel, jak svůj podnik od ostatních odlišit. Dobře si všímal, že zejména přes léto se v uzavřených prostorách drží vzduch, který se stává téměř nedýchatelným, a navíc přispívá ke znehodnocování potravin i dalších výrobků. Řešení se tedy přímo nabízelo a Janka ho dokázal využít. Zkonstruoval první větrák a položil základ budoucí slavné firmy. Se zhruba patnácti dělníky vyráběl zpočátku převážně vodní ventilátory zvané Delfín, kolové ventilátory pro hostince, větráky pro kovářské výhně a některé druhy odsávacích zařízení. Úspěch se brzy dostavil a počet zájemců o nové zboží rychle stoupal.

Firma se neustále rozrůstala, počátkem 20. století ale již prostory v centru Prahy přestávaly svými rozměry výrobě stačit. Aby mohl podnik dále rozšiřovat, rozhodl se Janka roku 1907, že závod přesune na výhodnější místo. Velký průmyslový rozmach tehdy probíhal na jihozápadním předměstí Prahy, volba proto logicky padla právě na Radotín. Zde získala firma rozsáhlé pozemky, na kterých do konce roku 1908 vznikly moderní montovny s parním i elektrickým pohonem strojů. Z malé výrobny se stala velká továrna. Základní okruhy výroby tvořily vzduchotechnika, všeobecné strojnictví a nově také elektrotechnika. K původní produkci tak přibyly i pneumatické transportéry, teplovzdušná topení, sušárny, dmychadla, čerpadla či transformátory. Zakázek neustále přibývalo a byly mezi nimi i prestižní objednávky, jakou se stala například výroba ventilátorů pro Národní divadlo. Konstrukce elektrických motorů k tomuto zařízení se navíc ujal sám vynálezce obloukové lampy František Křižík.

Roku 1912 Jan Janka zemřel a továrna přešla na jeho dědice. Úspěšně překonala první světovou válku, po níž bylo ale nutné podnik restrukturalizovat. Koncem roku 1923 proto došlo k přeměně rodinné firmy na akciovou společnost, při níž byl základní kapitál rozdělen na několik tisíc akcií. Výroba byla sice zachráněna v plném rozsahu, rodina původního majitele tím ale z vedení továrny úplně zmizela a na její místo se postavila správní rada složená z velkostatkářů, stavitelů a velkoprůmyslníků. Roku 1926 se v radotínské Jance začaly vyrábět také okružní chladiče vzduchu pro turbogenerátory, dovážené dosud pouze ze zahraničí. Jejich produkce brzy pokryla potřebu celého státu a firma se tak stala zcela nezávislá na subdodavatelích. Problémy však přinesl rok 1933, kdy závod postihla podobně jako další československé podniky celosvětová hospodářská krize. Akciový kapitál klesl na šedesátinu původní hodnoty a nastalo hromadné propouštění.

Nový rozmach Janky přišel až po skončení druhé světové války. Již v roce 1945 byl tento největší československý vzduchotechnický podnik znárodněn a sloučen s několika menšími výrobci. Roku 1952 byl jeho název podle komunistické demonstrace z roku 1930 změněn na Závody Rudých letnic. Ten vydržel až do roku 1960, kdy po dalších reorganizacích firmy vznikl samostatný národní podnik Janka-Závody Rudých letnic. Výrobní program přitom tvořila hlavně lehká vzduchotechnika. Pouze v menším množství se vyráběly těžké chladiče, radiální ventilátory, výměníky tepla či rozvody vzduchu. K nejvýznamnějším zakázkám, na jejichž realizaci se podnik podílel, patřily dodávky pro Palác kultury, masokombináty v Čakovicích a Písnici a znovu i pro Národní divadlo.

Roku 1968 se společnost opět přejmenovala na Janku Radotín a tento název jí vydržel až do pádu totality. V roce 1991 vznikla akciová společnost Janka, která o dva roky později prošla privatizací. Porevoluční doba však znamenala pro tradičního výrobce vzduchotechniky jedno z nejhorších období ve více než stoleté historii. Předlistopadové vedení bylo totiž z politických důvodů odvoláno a noví majitelé přivedli podnik téměř na pokraj bankrotu. Zlepšení přišlo až počátkem roku 1994, kdy představenstvo provedlo obměnu celého vedení a stanovilo jasný cíl – do šesti let se stát největší firmou na vzduchotechniku ve střední a východní Evropě. Významným krokem k dosažení této mety bylo pak roku 1997 navázání spolupráce s americkou firmou HCF/Lennox, jedním z největších světových výrobců chladicí techniky. O rok později se dokonce Janka stala dceřinou společností její evropské větve Lennox Europe. Vzájemné provázání obou firem umožnilo Lennoxu proniknout na český trh a Jance zase výrazně rozšířit export. Stala se jediným výrobcem klimatizačních jednotek pro distribuční síť Lennox Europe a produkty dnes vyváží například do zemí bývalého Sovětského svazu, Francie či Portugalska. Jméno Jana Janky tak i na počátku 21. století patří ke známým pojmům v oboru vzduchotechniky.

JAN JANKA (1848-1912) Český podnikatel a průkopník v oboru vzduchotechniky, celým jménem Jan Antonín Janka, se narodil 31. května 1848 v severočeském Žatci. Po absolvování obecné školy se vyučil strojním zámečníkem ve Vídni a v sedmdesátých letech předminulého století se usadil v Praze. Roku 1872 založil v Dlouhé třídě na pražském Starém Městě malou klempířskou dílnu, v níž brzy začal vyrábět ventilátory i další výrobky pro odsávání a větrání. Od počátku byl úspěšný, a protože provozy za čas přestávaly výrobě stačit, rozhodl se roku 1907 přemístit podnik do Radotína. Za jediný rok zde vybudoval nové montovny s parním a elektrickým pohonem strojů a podnik získal charakter moderní továrny. Výroba se rozšířila o sušárny, dmychadla či čerpadla, hlavním produktem však nadále zůstaly klasické ventilátory. Jejich pohybující se lopatky se později dostaly i do známého loga podniku, registrovaného 15. září 1967. Tou dobou byl však Jan Janka již více než padesát let po smrti. Zemřel 30. září 1912 a firmu převzali jeho dědicové, kteří výrobu řídili až do vzniku akciové společnosti Janka a spol. v roce 1923.

Zpracováno podle zdroje: https://www.euro.cz/byznys/foukejfoukejvetracku-880249

Rudé letnice – správně proletářský název

Více než 90 let uplynulo od událostí, k nimž došlo v Radotíně o velikonoční neděli roku 1930 a které byly později nazvány Rudými letnicemi. Během nich četníci zranili pět dívek, které po únoru 1948 komunistická propaganda neváhala vydávat dokonce za zastřelené.

Byla to akce komunistické a dělnické mládeže, vedené poslancem Václavem Kopeckým, která se nejprve sešla v Kosoři, odkud se po projevu svého vůdce vydala do Radotína. Sraz se měl původně konat právě v Radotíně, zde však byl úřady zakázán. Průvodu přehradil cestu kordon četníků, kteří měli za úkol je do Radotína nepustit. Na výzvy k zastavení dav nereagoval a zaútočil na četníky kameny. Při střetu bohužel došlo k použití zbraně a ke zranění pěti dívek ve věku 13 až 24 let. Dvě byly zraněny velmi vážně, střelnými ranami do břicha a do boku. Další zásah byl do stehna, jedné dívce byly po zásahu do ruky amputovány dva prsty. Pět osob bylo zatčeno, poslanec Kopecký v tichosti zmizel.

Četníci svou roli trestuhodně nezvládli. Že se nechali vyprovokovat k střelbě, navíc proti dětem, je neomluvitelné. A není podstatné, že akce byla zakázána, průvod neuposlechl výzev k zastavení, dokonce ani to, zda četník, který stiskl spoušť, se cítil ohrožen demonstranty. Nešťastně zraněné dívky nemohly tušit, že se staly nástrojem v rukou komunistických předáků, kteří je postavili jako štít do čela průvodu, a sami dělali vše pro to, aby vyprovokovali srážku.

Komunisté ze střetu vytěžili obrovský politický kapitál. Postupným nabalováním lží a polopravd se jim podařilo vytvořit z Rudých letnic mýtus, který osudnou srážku povýšil na jednu z největších událostí dělnického hnutí.

Popravdě je však nutno přiznat, že prvního zkreslení skutečnosti se nedopustili komunisté, ale vyšetřovatelé. Je jím rozšířená a dodnes bohužel často opakovaná verze o jediném výstřelu a odražené kulce. Počet a rozsah zranění tuto verzi jednoznačně vyvracejí a nic na tom nemění ani fakt, že se k tomuto závěru přiklonili vyšetřovatelé v oficiální zprávě. Výsledku vyšetřování se komunisté v tisku vysmáli a ze sebe udělali mučedníky.

Poté, co se v roce 1948 chopili moci, přebírají iniciativu v mystifikacích komunisté. První z nich je už v samotném názvu Rudé letnice. Žádný z dobových dokumentů toto označení nezná, zřejmě až dodatečně usoudili, že bude znít „správně proletářsky“.

V dubnu 1950 byl slavnostně odhalen památník Rudých letnic. Bylo to v době, kdy komunisté systematicky zavírali a vraždili své odpůrce, nevinní lidé trpěli ve věznicích a umírali na státních hranicích, pouhé dva měsíce života zbývaly statečné Miladě Horákové. Oslavné tirády věnované pomníku stojí za zaznamenání. Například Svobodné slovo 25. dubna 1950 napsalo: „Prolitá dělnická krev zbarvila ještě více do ruda komunistickou Kosoř a komunistický Radotín. (...) Vedl je revoluční duch komunistického svazu mládeže, bojovného oddílu, oddaného na smrt ideám Lenina a Stalina, oddaného na smrt velkým cílům Komunistické strany Československa, oddaného na smrt programu našeho vůdce, soudruha Klementa Gottwalda.“

Pomník se stal místem, k němuž se rok co rok chodil povinně klanět celý Radotín, školami počínaje a továrnami konče. Pionýři, svazáci a milicionáři drželi u pomníku čestnou stráž a všichni společně poslouchali fráze o prohnilém kapitalismu, světlých zítřcích a vítězství světové revoluce.

Ulice byla přejmenována na ulici Rudých letnic, k názvu závodu Janka bylo přidáno ZRL (Závody Rudých letnic), sportovní akce škol nesly název Soutěže Rudých letnic, vznikl přespolní běh Rudých letnic.

Rudé letnice byly povýšeny na událost celostátního významu, která se dostala do encyklopedií a do učebnic. Podle románu Aleny Bernáškové natočil Jiří Sequens v roce 1954 film Olověný chléb, kde jsou radotínské události zachyceny optikou tehdejší oficiální propagandy. Jeho pravidelné sledování se stalo další povinnou akcí radotínských škol.

Aby slova o prolité krvi získala náležitou váhu, z pěti zraněných děvčat se stalo „pět zastřelených“, jak je doslova uvedeno na pohlednici Radotína z šedesátých let. To mezi lidmi opět zvýšilo odpor k Rudým letnicím. Pro místní občany to byla přece jen silná káva, což si odpovědní funkcionáři nejspíš uvědomili a verze o pěti zastřelených se v tichosti vzdali.

Jiné lži a polopravdy nebyly tak evidentní, ale o to rafinovanější. Autorský kolektiv publikace Rudé letnice (1980) líčí událost pochopitelně z „třídního hlediska“, aby v celé nahotě odhalil „prohnilost“ Masarykovy buržoazní republiky. I tak lze z brožurky vyčíst zajímavé informace – například to, že některé dívky vůbec nevěděly, že jdou na politickou demonstraci, natož aby tušily, zda je, či není zakázaná. Pozorný čtenář narazí na další zajímavost, která je v rozporu s často opakovaným tvrzením o chudých a zbídačelých dětech, které v době krize neměly co jíst. To když jedna z dívek vypráví, že jim cestou na demonstraci ujel vlak, proto se s kamarádkami složily a na cestu do Radotína si objednaly taxík.

Další dezinformaci, svědčící o tom, že se komunističtí ideologové snažili pamatovat na vše, odhalí ten, kdo porovná dobové dokumenty s pozdějšími články, třeba s oním ze Svobodného slova. V roce 1930 byla jména tří zraněných dívek ryze česká (Růžena Martincová, Marie Drdová, Jiřina Brejchová), zato dvě zněla až příliš německy: Hilda Reichová a Rici Katschnerová. Nejspíš se nehodilo, aby za práva českého proletariátu bojovaly Němky, a tak došlo k úpravě, která připomínala retušování fotografií. V roce 1950 byly „přejmenovány“ na T. Raichovou a R. Kačnarovou, zatímco zbývající tři dívky byly uvedeny správně, příjmením i plným křestním jménem.

Některé lži o Rudých letnicích jsou až úsměvné a je s podivem, že nikdo aspoň trochu soudný nezasáhl proti jejich uvedení do života. Nejkřiklavějším případem je text nechvalně známého komunistického novináře Jaroslava Kojzara. Ten se zesměšnil článkem nazvaným Tenkrát o letnicích, kde se snaží popsat událost rádoby beletristickou formou. Z nesmyslů, jimiž se článek hemží, zmíníme dva, které nejvíce bijí do očí. Nejprve nechal spiklence, kteří se vydali na slavnost Rudých letnic, „vystoupit z vlaku v Kosoři“, aniž by si zjistil, že v Kosoři nejsou a nikdy nebyly železniční koleje, podruhé zaperlil, když nechal četníky střílet i proti mládeži schované ve stráni.

Zpracováno podle zdroje: https://www.lidovky.cz/domov/rude-letnice-spravne-proletarsky-nazev.A100421_000057_ln_noviny_sko

Pro historii Mníšku pod Brdy byla určující těžba železné rudy v dole Skalka. Ten je nyní možné navštívit s průvodcem a projít se zpět časem po stopách dávných horníků. Důl měl 36 pater, aktuálně je možné navštívit 16. patro, které je zpřístupněno pro veřejnost. Nižší patra jsou zaplavena vodou.

Nejstarší archeologicky doložené dějiny dolu pochází z období Keltů dva tisíce čtyři sta let zpátky, kdy tu železo těžil kmen Bójů. Vědci našli jejich pícky na zpracování rudy a různé předměty z keltského období.

Důl je jedním z nejstarších na našem území. Ložisko železné rudy bylo těženo velmi dávno a je tak jedním z nejstarších těžených ložisek u nás. Dalším doloženým obdobím je středověk, v kronice v Dobříši se našly velmi kusé zápisy o tom, že z dolu na Skalce byla převážena ruda, ale to je vše, víc tam není.

Nejpřesnější zprávy jsou z období Marie Terezie, z roku 1747 existuje dodnes mapa. Z tohoto období se dochovaly inspekční zprávy z tehdejšího Báňského hejtmanství, ve kterých stojí, jak byl důl velký, kolik tam pracovalo lidí a další informace. Marie Terezie v dole zavedla moderní přístup, jednak určité zásady bezpečnosti práce, za druhé zásady vydobytí ložiska, protože už tehdy se dbalo na to, aby bylo vytěženo efektivně. Zákony, které fungovaly tehdy, platí dodnes.

Po Marii Terezii důlní práva získal rod Colloredo-Mannsfeldů z Dobříše. Ti zde těžili po nejdelší dobu, až do období První republiky. V roce 1935 jim byl důl znárodněn, protože stát si potřeboval pohlídat strategické zdroje surovin. Očekával se světový konflikt, protože od roku 1933 byl v Německu u moci Hitler. Za první republiky se hodně investovalo do příprav, zpřístupňovala se spodní patra, a to pokračovalo i během 2. světové války. Pro Němce železo mělo obrovskou cenu. Důl se stále rozvíjel a zvětšoval. Po roce 1948 důl přebrali komunisté a založili státní podnik. Stal se dolem s největším objemem těžby u nás, právě díky investicím do rozvoje v předchozích obdobích.

Po 2. světové válce přišel nečekaný konec. Postavily se Kovohutě, jen si stavitelé neuvědomili, že investice do podniku budou obrovské a návratnost velmi dlouhá. Ve světě spadla cena železa, protože se po válce trh nasytil a zjistili, že ta ruda je tak chudá, že těžba nemá cenu. V roce 1967 byly veškeré práce ukončeny. Od té doby byl důl opuštěný až do roku 2004, kdy ho od Ministerstva životního prostředí převzala Montánní společnost  – společnost pro studium, dokumentaci a ochranu technických památek báňské historie,

která započala jeho rekonstrukci. (Nefunkční vodní a větrací režim, nebyla zavedená elektřina, některá místa byla zavalená. V přístupné části se muselo vykopat a odvozit asi 1500 tun bahna. Obnovit větrací systém, roury, udělat větrací vrt. Potom se dělala elektřina a vyštěrkovaly pochozí cesty.) Dnes je důl zpřístupněn veřejnosti. Jedná se o unikátní technické dílo z devadesáti procent zajištěné valenými klenbami betonové výztuže typu Neubauer, které svým rozsahem a architektonickou zajímavostí nemá u nás obdoby.

 

Zdroj: https://pribramsky.denik.cz/zpravy_region/dul-skalka-postupne-odhaluje-navstevnikum-sva-tajemstvi-20190704.html

Více informací: http://podzemi.solvayovylomy.cz/histhor/lokality/mnisek/MNISEK.htm

Sokolov 10. prosince - Sokolovská chemička Hexion Specialty Chemicals změnila po fúzi dvou firem vlastněných americkou skupinou Apollo Management - Momentive a Hexion - svůj název na Momentive Specialty Chemicals.

     Výrobního programu chemičky a počtu zaměstnanců se to nijak zásadně nedotkne. Jde především o změnu organizační, která by měla být prospěšná i pro sokolovskou chemičku, řekl dnes ČTK její ředitel Alois Zach. 
    Vlastníci obou společností chtějí podle Zacha vytvořit jednu velkou silnou světovou skupinu a současně zjednodušit řízení i uspořit náklady. Jestliže k nějakým personálním změnám dojde, bude to patrně na úrovni nejvyšších stupňů řízení, poznamenal Zach. Nově vytvořená společnost Momentive bude preferovat produkci speciálních chemikálií a materiálů. "Náš výrobní program do tohoto projektu přesně zapadá," konstatoval ředitel. 
    Sokolovská chemička bude i nadále vyrábět materiály v oblasti akrylátové chemie a disperzí. Její produkty se používají například při výrobě nátěrových hmot, lepidel a materiálů ve stavebnictví. Disperze podle Zacha patří právě do kategorie speciálních výrobků, které ve společnosti Momentive produkuje i několik dalších továren. Provoz v Sokolově je pak jedinečný výrobou monomerů kyseliny akrylové, které jsou na trhu zařazeny jako komodita. 
    Krize na světových trzích sokolovskou chemičku poměrně citelně zasáhla, za rok 2008 vykázala ztrátu kolem 235,9 milionu korun. Loni už ztrátu snížila na zhruba 71,9 milionu korun. Podle Zacha je letos předpoklad mírného zisku, který bude použit hlavně na pokrytí ztráty z let předchozích. Celkový objem výroby by měl letos dosáhnout asi 89.000 tun a meziročně se tak zvýšit přibližně o šest až osm procent. 
    Chemička v Sokolově v současnosti zaměstnává kolem 350 lidí, v uplynulých dvou letech jejich počty zejména kvůli krizi snížila zhruba o 100. Podle ředitele správní a korporátní administrativy Petra Meisla nešlo o hromadné propouštění, ale postupný proces. Díky nadstandardním podmínkám a finančním kompenzacím odešla řada lidí do předčasného důchodu. Většina z dalších propuštěných získala novou práci, podotkl Meisl. 
    Sokolovské chemičce patří mezi tuzemskými firmami neobvyklý primát. Od roku 2000 stihla změnit svůj název už pětkrát. Po Chemických závodech, Eastmanu, RSM Chemacryl a Hexion Specialty Chemicals na současný Momentive Specialty Chemicals. Každá změna znamená statisícové až milionové výdaje, které jsou nezbytné a nelze se jim vyhnout, uvedl mluvčí firmy Pavel Kočí. Provedeny přitom musejí být co nejdříve. 
    Nově vytvořená globální společnost Momentive zaměstnává více než 10.000 lidí a disponuje 117 výrobními zařízeními. Předběžný objem prodejů se má pohybovat kolem 7,5 miliardy USD (zhruba 142,35 miliardy Kč). Zhruba 28 procent svých prodejů realizuje v nejrychleji rostoucích regionech, zejména Rusku, Brazílii, Indii a v Číně. Název Momentive pro nově vzniklou společnost byl podle Zacha zvolen kvůli jeho větší zavedenosti ve světě.

..převzato z www.svetprumyslu.cz

10/2021 probíhá montáž dalších 2 mobilních ochozů, včetně telekomunikačních zařízení BTS

Objekt začal v r. 1798 jako první liberecká textilní manufaktura, tiskárnu zde zřídili bratři Stiepelové až v roce 1866. Z druhé poloviny 19. stol. pak pravděpodobně pocházel osmihranný komín. Poslední podobu tiskárny dostaly při art deco přestavbě v letech 1925-1928. Toho času se jednalo o největší tiskárnu v severních Čechách, s moderními technologiemi, vlastním vytápěcím systémem, a podzemním krytem.  

Komín byl ubourán po střechu po znárodnění, kdy podnik fungoval jako n.p. Severografia. 

Po privatizaci se demontovalo vybavení tiskárny, a od té doby objekt chátral. Vzhledem k lukrativní poloze pozemků bylo několik návrhů, co s budovami: Například se uvažovalo přesunout sem Oblastní galerii, nebo přestavět objekt na byty a společenské prostory, nicméně, soudní spory spojené s odkoupením budov dlouho blokovali zdárný postup. Poslední jmenované využití se však nakonec realizuje, změna přišla na přelomu 2020-2021, kdy objekt získala společnost Konhefr Liberec. 

Architektonicky návrh vítězného projektu pochází z kanceláře ov-a, která mimo jiné stojí za rekonstrukcemi průmyslových objektů Vinohradského pivovaru a uhelny VŠCHT. Zajímavosti je, že projekt plánuje vybudovat 25 metrů vysokou maketu komína, který má být dominantou komplexu.

Areál slouží pro region poměrně netypickému potravinářskému průmyslu - byl postaven pro konzervárenský závod Veseko. Ten fungoval až do roku 2007, kdy se padl do konkurzu. Výroba několik let stála, areál byl nevužíván, ale díky fungující strážní službě nebyl devastován. I díky tomu mohla pod novým názvem Whalley - Veseko být výroba konzerv obnovena.

Komín patří mezi modernější cihlové, postavený po druhé světové válce, pouze s drobným podstavcem a bez hlavice. Díky relativně nedávné opravě krátce před krachem fabriky je zachován ve výborném stavu, pouze s drobnou kronchtuací dmychadelního věnce. Takřka identický, pouze o dva metry vyšší komín nalezneme nedaleko v objektu bývalé rumburské Rybeny.

V areálu nalezneme ještě bezbilighorzní plechový komín o výšce cca 17 metrů postavený po plynofikaci kotelny.