Žehem se v Praze pohřbívá od roku 1921, kdy zahájilo provoz provizorní krematorium na olšanských hřbitovech. Brzy však přestalo kapacitně stačit a pražští radní proto rozhodli, že v Praze-Strašnicích vznikne krematorium nové, které bude lépe odpovídat vzrůstajícím potřebám hlavního města.

Ve vypsané architektonické soutěži zvítězil se svým návrhem architekt Alois Mezera, žák hradního architekta Josipa Plečnika. Velkorysý areál krematoria s hlavní budovou, arkádami, vrátnicí, správní budovou a pohřebištěm, navržený v konstruktivistickém duchu, vznikal v letech 1929 až 1931.

Před 80 lety, 23. ledna 1932, se za přítomnosti tehdejšího pražského primátora Karla Baxy konalo jeho slavnostní otevření. Vlastní zpopelňování bylo ve strašnickém krematoriu zahájeno 4. dubna téhož roku.
Zastánci pohřbívání ohněm se tak dočkali v pořadí devátého zprovozněného krematoria na území Čech, Moravy a Slezska. První krematorium vzniklo za přispění německojazyčného spolku Die Flamme (Plamen) v Liberci v roce 1916. Svolení k jeho spuštění ale dostali liberečtí radní až po vyhlášení samostatného Československa.
Základem celé dispozice krematoria je Velká obřadní síň o celkové ploše 450 metrů čtverečních a výšce 16 metrů. Menší obřady se konají v Malé (Baxově) obřadní síni. Krematorium je svou rozlohou podle informací správy krematoria největší v Evropě. Vlastníkem je hlavní město Praha a provoz zajišťuje Pohřební ústav hlavního města. Od roku 1958 je strašnické krematorium kulturní památkou.

V Evropě sahají kořeny kremace do mladší doby bronzové, kdy své mrtvé spaloval například "lid popelnicových polí" na území Slezska. Ve starém Řecku či imperiálním Římě si pohřeb žehem mohli dovolit jen ti nejbohatší. S nástupem křesťanství a změnou mocenských elit však tento druh pohřbívání zašel na úbytě na úkor prostého uložení lidských ostatků do země.

Hlasy volající po obnově možnosti kremace se objevily v renesanci. A právě v kolébce tohoto uměleckého směru, Itálii, byl také v roce 1874 přijat zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých v krematoriích. Dva roky nato bylo v italském Miláně postaveno první novodobé krematorium.

Myšlenku kremace v českých zemích šířila Společnost pro spalování mrtvol (1899), která ale brzy zanikla, a spolek Krematorium (1909; dnes Společnost přátel žehu), jehož prvním předsedou byl básník a dramatik Jaroslav Kvapil. Právě autor libreta k Dvořákově Rusalce stál za zákonem povolujícím kremaci v Československu. Takzvaný Lex Kvapil, jak se zákonu o pohřbívání ohněm přezdívá, vstoupil v platnost 19. dubna 1919. Katolická církev kremaci definitivně povolila v roce 1962.

V současné době skončí v žárovištích 27 krematorií v České republice více než 75 procent všech zesnulých. Pohřeb do země je spíš okrajovou záležitostí a zůstává využíván hlavně na venkově.