Z oficiálního servru Prahy 12:

V šedesátých letech minulého století se silně projevovalo národní uvědomění a česká buržoazie se začala podílet na průmyslovém podnikání, které bylo do té doby většinou v německých rukou. Tato snaha byla i popudem k založení cukrovaru v Modřanech. V té době existovalo v okolí Prahy 13 cukrovarů, všechny v majetku šlechty nebo německých průmyslníků.

V únoru roku 1861 získal pražský stavitel Antonín Zloch tzv. Panský mlýn čp. 52. Je to dům s věžičkou, který dosud slouží jako kanceláře. Na získaném pozemku začal v jarních měsících 1861 s výstavbou cukrovaru. Ještě v témže roce byl rozestavěný cukrovar prodán Ferdinandu Urbánkovi z Prahy, který závod do kampaně dostavěl. První strojní zařízení dodala a montovala strojírna Daněk a spol. Kolaudace stavby se konala 15. října 1861 a dne 31. října 1861 vydalo hejtmanství ve Zbraslavi povolení k provozu. To už se k Ferdinandu Urbánkovi připojil Antonín Wagner.

Kronika Modřan uvádí o stavbě cukrovaru toto: "Rok 1861 je pro vývoj Modřan rozhraním mezi dosud klidnou obcí, v minulosti pouze hospodářsky činnou, a rušným životem obce průmyslové. Od té doby se datuje stálý vzrůst a pokrok obce Modřan. Nesl a nese se život obyvatelstva zdejšího od toho roku směrem zcela od minulosti rozdílným. Do obce přibylo cizího pracovního lidu a inteligence úřednické. Přibylo i bohatství. Vlivem přistěhovalých doznalo obyvatelstvo změn příliš náhlých."

Už před vlastním zahájením, 28. září o svátku sv. Václava, se konaly na zdar nového podniku slavné bohoslužby a veřejné vyzvání k zápisu zaměstnanců na kampaň. Podle kusých záznamů trvala první kampaň do 28. února příštího roku, denně se zpracovalo asi 40 t řepy při denní spotřebě 15 až 18 t uhlí. Dále bylo třeba 220 kg kyseliny sírové a 150 kg spódia (kostního uhlí). Vyrábělo se zboží "melis" a "lomby". Melis byl čistší surový cukr ve tvaru homolí o hmotnosti 5 až 25 kg. Zeleného syrobu bylo používáno při plnění větších forem lomby o hmotnosti 30 až 40 kg, které se po ztvrdnutí drtily na surový cukr k prodeji.

Modřanský cukrovar 1882

Kronika popisuje tehdejší dění velmi barvitě: "...do Modřan docházely obrovské kusy strojů, kotle, parní stroje, setrvačná kola a přihnal se celý roj strojníků. Mohutné rány duněly široko daleko, jak z těch kusů sestrojovali na místě velká tělesa, rozestavovali je v přízemí a i v poschodí v jeden celek a spojili je sítí rour a trubek. Rostoucí cukrovar byl obléhán zvědavci, z rozčilení ani Modřany nevycházely. Jako mohutný stožár byl vyhnán za kotelnou velký komín, a na něm se vesele zatřepetal červenobílý prapor."

Uvedením nové továrny do provozu byl pověřen první ředitel Josef Mühl, záhy však přebral vedení Bedřich F. Gross, který měl až do roku 1887 na rozvoj závodu nesmírný vliv.

Řepa se v modřanském cukrovaru prala už ve strojní pračce. Byl to pokrok oproti menším závodům, kde se řepa dosud drhla ručně. Vypraná řepa se strouhala na velikých struhadlech na kaši. Získanou kaší se plnily pytlíky utkané z jemných provázků po 4 až 5 kg. Jednotlivé pytlíky se proložily vrbovým proutím a navršily do ručního lisu. Vylisovaná šťáva se čeřila za studena kyselinou sírovou. Pak se čeřicí pánev ohřála přímým ohněm a přidávalo se patřičné množství vápna. Když teplota šťávy dosáhla 94 C, oheň se vyhrabal a pod pánev se nastříkala voda. Odpařování se provádělo na otevřených pánvích. Při dosažení hustoty sacharizace se šťáva z pánve vypouštěla přes plátěné pytlíky, které měly funkci filtrů. Pak se filtrovalo přes spódium. Po filtraci se zahušťování opakovalo, přičemž se prováděly různé čisticí operace, jako přidávání vaječného bílku a později vápenného mléka. Pěna se sbírala nebo šlehala lískovými pruty, aby se srazila. Zahuštěná šťáva se plnila na půdách do kadlubů ve tvaru homole, ochladila a promíchávala dřevěnými noži. Na správném promíchání byla závislá stejnoměrnost krystalizace cukru a potom úspěšné vyklopení homole z kadlubu. Homole melis, které měly barvu surového cukru, byly hlavním produktem modřanského cukrovaru.

Aby měl cukrovar zajištěn řádný přísun základní suroviny, pronajal si blízké zbraslavské panství - dvory Peluněk, Lahovice a Lipany o celkové výměře 602 ha. Zde se začalo poprvé s racionálním pěstováním řepy a s hlubokou orbou. K tomu byly zakoupeny parní oračky, které dokázaly vyorat hlubokou brázdu, což se tehdy žádným jiným dostupným zařízením nedalo docílit.

Po zřízení železnice se začala pěstovat řepa i na dalších plochách. Vydařil se také pokus zajistit pěstitele z okolí Štěchovic. Řepu do Modřan přepravovala po vodě firma Chroust Štěchovice, která zároveň stavěla nákladní lodi. Při cestě zpět se dopravovaly řízky. Proti proudu byly lodi taženy koňským spřežením.

V prvních letech provozu cukrovaru se používaly převážně volské potahy, méně koňské. Uhlí, vápenec, koks a hotové výrobky se dopravovaly z pražských nádraží přes Pankrác nebo z železniční stanice v Radotíně. Cukrovar měl proto ve vlastní režii i přívoz. 1. září 1881 byl zahájen provoz na tovární vlečce a do Modřan přijela první lokomotiva. Trať vedla pouze z Vršovic do Modřan a sloužila v prvé řadě pro dopravu řepy. První náklad, 9 vagonů řepy, přivezla lokomotiva 16. listopadu 1881. Už 1. března následujícího roku však byla trať slavnostně odevzdána veřejnosti příjezdem prvního osobního vlaku.

V roce 1889 začalo první větší rozšiřování závodu, především rafinerie. V roce 1891, roce slavné Jubilejní výstavy, na které se cukrovar svými výrobky samozřejmě prezentoval, už bylo vyrobeno 20 000 t rafinovaného cukru. V závodě bylo zaměstnáno 630 mužů a 197 žen. Cukrovar měl 35 parních strojů o výkonu 489 kW. Po zřízení rafinerie se vyráběly bílé homole, a to až do roku 1939. Homole po spodním odříznutí vážila v průměru 12,5 kg. Celý výrobní proces na půdách, v sušárně a balírně trval 14 dní.

V devadesátých letech se začaly v cukrovaru vyrábět kostky "Hübnerky". Byly tvrdé, z litého materiálu, který se formoval v odstředivkách, ve zvláštních vložkách na tabulky o tloušťce výšky kostky. Tabulky se na okružních pilách rozřezávaly na tyčinky a ty se pak sekaly na sekačkách Scheibler. Po roce 1918 byly zavedeny Pzillasovy lisy, aby se vyhovělo požadavkům trhu na lépe rozpustné zboží. Vyráběly se tři druhy kostek.

Druhá velká rekonstrukce proběhla v roce 1906. Výrobní kapacita byla zvýšena na zpracování 800 tun řepy za den. Již krátce po založení usilovali první majitelé o stabilizaci svého postavení mezi ostatními závody. Jedním z projevů této snahy bylo použití ochranné známky. Ta byla úředně schválena 26. ledna 1862. Dvouocasý lev v ní symbolizuje české podnikání. Později k němu přibyla šesticípá hvězda, jako symbol židovského finančního kapitálu, a kotva, znamenající, že veškerý export se nakládal do lodí přes Hamburk, i když šel do jugoslávských přístavů. Dole umístěné číslo B 280 znamená, že sídlo finanční správy bylo ve Vídni a písmeno B je odvozeno od německého názvu Čech - Böhmen. V době druhé světové války bylo rozhodnuto symbol hvězdy ze znaku odstranit, ale už k tomu nedošlo, pouze se ochranná známka na čas přestala používat.

Roku 1872 přešel závod do majetku První české akciové společnosti pro rafinování cukru v Praze a začala se používat značka "PČR".

V meziválečném období došlo k další modernizaci závodu a jeho postupné přeměně na potravinářský kombinát. Rozšiřoval se sortiment výrobků pro spotřebitele i pěstitele cukrovky. Velkých objednávek doznala výroba žitných kávových kostek pro vojsko. Současně byla zavedena výroba kávových kostek "Turistka" ze zrnkové kávy.

V roce 1933 byla zahájena výroba limonád, sodovek a šuměnek "Rarach". Patentované byly čajové kostky "Elča" (Elitní čaj) s citronovou nebo rumovou příchutí. Jedna kostka sloužila k přípravě 1/2 litru čaje.

Výrobu luxusních barevných kostek "Bridge" zavedl roku 1934 jako svůj patent ing. Baur. Od roku 1935 se vyrábělo kavárenské hygienické balení po dvou až třech kostkách. Výroba džemů a marmelád se rozběhla v roce 1936. Suroviny se nakupovaly, například brusinky až z Finska. Aby měl podnik vlastní zdroj ovoce, byly všechny okolní pozemky osázeny peckovinami. Celkem bylo vysazeno 900 stromů. Některé se dochovaly dodnes. na východ od řepného složiště.

Bonbonárna "RA RA" byla do Modřan přestěhována v roce 1936. Značka RA RA se vyznačovala vysoce kvalitními čokoládovými výrobky.

K přepravě uhlí ze Severočeského revíru se používalo i lodní dopravy, zejména v době války. Cukrovar dal na svůj náklad proměřit dno Vltavy a splavnost vodního toku. Dne 17. listopadu 1925 připlul první člun, do kterého bylo naloženo 307,5 t krystalového cukru určeného pro Anglii. Protože se přeprava osvědčila, vybudovala firma Lanna v místě pod cukernými sklady vlastní přístaviště. Po 34 letech bylo zrušeno.

Nákladní automobilová doprava začala rokem 1912, kdy bylo zakoupeno auto Praga. V roce 1919 byla koupena dvě další auta - Austro Fiat; jezdila na železných obručích s řetězovým pohonem. Automobilový park se rozrůstal úměrně s dobou. V době provozu vedlejších výroben sodovkárny a bonbonárny zajišťovala vlastní auta veškerý rozvoz těchto výrobků.

Po skončení druhé světové války byl cukrovar Modřany součástí České společnosti pro průmysl cukerní v Praze. Byla ukončena výroba na kávovně a později zrušena i bonbonárna "RA RA". Část zaměstnanců přešla do podniku Orion Modřany. 1. ledna 1950 byly připojeny k závodu cukrovary Uhříněves a Beroun. Název organizace se změnil na Modřanské cukrovary, n. p. se sídlem v Modřanech. Různé organizační změny pak probíhaly i v dalších letech.

Koncem semdesátých let byla další existence cukrovaru Modřany značně nejistá. 1. ledna 1979 však vznikla Výzkumná a vývojová základna cukrovarnického průmyslu, do níž byl začleněn Výzkumný ústav cukrovarnický a cukrovar Modřany jako experimentální závod.

Novodobá historie cukrovaru začíná v roce 1989. Závod se stává součástí státní akciové společnost Cukrspol Praha-Modřany a v jejím rámci je privatizován.