Ideoprojev 2025

  Ostatní

Vážení komínáři, vážené komínářky,

 

rok se s rokem sešel, abych použil debilního klišé, a opět se scházíme, tentokrát na Jamajce. Tedy v hospodě Jamajka na pražském Smíchově, což je skutečně k smíchu, protože kdybychom byli co k čemu, děláme to na tom skutečném ostrově v Karibiku, kde je pořád teplo, je to exotický turistický ráj a lidi tam hulej jako komíny. Jenže to my ne, my jsme jako v tom vtipu o dvou tasemnicích, krátké a dlouhé, co spolu vyhlížejí z prdele ven a ta krátká říká“ A maminko, proč my jsme pořád tady, v prdeli, když venku je tak krásně?“ A delší říká: „Ale neptej se tak hloupě, dítě, přece pro to, že jsme tady doma.“

 

Tak to je i s náma.

 

Možná se v loňském roce děly věci, které mají dopad na předmět naší společné náklonnosti, tedy vysoce organizované lezení na průmyslové a jiné nedomovní komíny. Ale jestli jsem si těch věcí nevšiml nebo co, nemohu si vzpomenout na nic zásadně dějinotvorného, co by v tom období zanechalo nějaký nesmazatelný vryp na hrdě se tyčícím korpusu prekiontrie. Byl to rok klidný, zaplněný pilnou a smysluplnou vertikální prací bez výrazných excesů a hrůz? Byl by, kdyby se na konci roku neobjevila nečekaná a drtivá zpráva o konci fyzického a předsmrtně prekiontrického života nezapomenutelného Kačuda Líbezného, jedné ze signifikantních osobností SČK a celého českého, a tudíž i světového komínolezectví.

 

Kačud pro mě představoval tajemnou entitu na pomezí skutečného a bájného světa. Živočicha stejně vodního jako suchozemského, po dlouhých dvacet let se vznešeně a ladně vlnícího, splývajícího a metamorfujícího všemi katarakty Svazu českých komínářů. Jeho atletická fyziognomie spoře, leč elegantně krytá plavkami a šusťákovkou, zdola podepřená solidní základnou prekiopolobotek, se stala ozdobou více než tisícovky dynamických a vznešených výstupů, kterými naše ušlechtilé společenství obohatilo vesmír.

 

Pro komínolezectví lze nalézt mnoho charakteristik: alternativní, buřičské, buršikózní, cáklé, dynamické, drzé, dehonestující, energické, frackovité, grofálně-lusomické, hovadské, chrapounské, chorobné, idiotské, iritující, jelimanské, kokotské, lobotomické, mimoběžné, nepřijatelné, obtruzivní, poťapané, quasilegální, radostné, statečné, skandální, trapné, ujeté, vyjebané, xerotermní, ymbecylní, záumné, zrůdné... Do konce předešlého roku tento abecední seznam dominantně zdobilo adjektivum „líbezné“.

 

Málokteré společenství kdy bylo naplněné tak jásavou a překypující hojností líbeznosti, jako donedávna naše komínolezné sdružení. To jej odlišovalo a vyvyšovalo nad jiná uskupení obývající tuto planetu, jakožto s nejvyšší pravděpodobností okolní veškerenstvo. A my dnes víme, že tato nebývalá, ba titánská suma líbeznosti, jíž jsme byli ještě nedávno naplněni, se nikdy, nikdy, nikdy nevrátí. Kačuda již není a s ním se do zásvětí odebralo ochranné palladium, které ztělesňoval a které nám všem jako pochodeň osvětlovalo cestu zchátralými fabrikami a areály plnými záludných a nebezpečných nástrah. Nezbývá, než udržovat v sobě blahou naději a víru, že v posmrtné divizi nás očekává Kačud Líbezný, se kterým si budeme nadále zvesela drandit nahoru a dolů po padlých komínech prekioelysia.

 

Měl jsem a mám Kačuda rád. Představoval výrazný díl mozaiky doplňující a kultivující celkový obraz naší prazvláštní kolektivity. Ale ne každý jste ho měli příliš v oblibě. A víte proč? Připadal vám divný! A co jste vy? Právě teď jste na jakési Syloberzní komisi organizace či spolku, který je celospolečensky vnímán jako obskurní. Vaše záliba v lezení na průmyslové vertikály je většinou obyvatel této země (o globálním rozměru nemluvě) považována za nebezpečnou, ohrožující, nezákonnou, nemorální, nekompatibilní se sociokulturními regulativy, divnou. Všichni tady jsme divní. A zvažme, zda při své divnosti dokážeme být alespoň rozpoznatelnou mírou líbezní. Je to totiž podstatně těžší než kochat se svou vlastní vnímanou výlučností a originalitou vyplývající z toho, že lezete na komíny. Zas taková bomba to není. Třeba tady to dělají všichni.

 

V posmrtné divizi, kde pravděpodobně vládne Tomislav a v čele všech myslitelných i nemyslitelných postprekiostatistik a žebříčků figuruje LiKu, by Kačud mohl zaujímat například funkci kapitána prekiontrického očistce. Líbeznost je totiž očišťující a proces vpuštění postmortálního hříšníka do komínolezného elysia by se tím významně urychlil. Pacholek by se za své ohavné činy, jako například nedokořování, vymýšlení fiktivních spolulezců nebo výstupů a tak podobně, nemusel tisíce let škvířit v rozpáleném oleji, ale působením Kačuda Líbezného by se stal lepším, jeho nesmrtelná prekioduše by se pozvedla k Dobru a Lásce, po pár letech by vyfasoval harfičku s ozvučníkem vyvedeným ve tvaru lystecitního trepariosomu a komínářský eden by mu nadobro otevřel svoji hebkou a hřejivou náruč.

 

Možná je vám to jedno, ale nemělo by. Svět je teď nejen méně líbezný, ale zároveň také méně divný. A to by vám jako komínolezcům lhostejné být nemělo. Ve světě zbaveném fenoménu divnosti by se nám zle žilo a lezlo. Pokud chcete vzpomenout výraznou postavu našeho sdíleného kousku světa, se kterou se už v tomto životě na komíně nepotkáte, věnujte mu prosím v tomto roce jeden výstup, při kterém si na něj vzpomenete. Později v prekioočistci tuhle vzpomínku jako když najdete.

 

A přeji vám radostný, úspěšný a v možné míře líbezný rok 2025.