Betonové komíny

Na stavbu komínů tvárnicových, jak již název sám napovídá, jsou použity betonové tvárnice. Tyto jsou zděny podobně jako u komínů cihlových, ale navíc jsou ve vertikálním směru svázány železnou výztuží. Uvnitř se pak na ocelových kotvách nachází teplovzdorná vyzdívka.

Typická je lehce našedlá barva komína, červeně natřená dvojí bilighorze a jeden betonový ochoz s leteckými světly. Kramle jsou zazděné v každém šáru (což je mimochodem ideální vzdálenost pro omlácení holenních kostí). Dnes jsou tyto ladné a tvarově velmi elegantní komíny městských výtopen zohyzďovány mobilními ochozy.

Speciálním typem komínů postavených z tvárnic jsou tzv. vlnovci. Jsou postaveny z prefabrikovaných betonových tvárnic složitějších tvarů, které do sebe zapadají. Tvárnice mají vlnovitou profilaci, odtud tedy pochází jejich "přezdívka". Bilighorze je kramlověžebříková. Technicky lze ony příčky chápat jako kramle, ale na lezení jsou stejně nepohodlné jako žebřík. Poloviční ochrana je nejobvyklejší. Vlnovci jsou poměrně vzácní.

Segmentové (jinak také  betonové montované) komíny jsou vlastně takové pěkné prekiostavebnice. Rozeznáváme dva hlavní typy segmeťáků.

Ten první a mnohem rozšířenější je postaven z betonových skruží s kruhovým průřezem. Typická je jeho bílá barva, čistě válcovitý - nekónický tvar a vůbec vypadá tak trochu jako vykopaná studna. Bilighorzí je žebřík s poloviční ochranou. Obvykle je vysoký do 50ti metrů, nemá původní ochoz a je postaven opravdu všude možně.

Často je vídán v soukomínových shlucích, ať už třeba dva, tři i pět vedle sebe, obyklé jsou i čtyřčata na čtvercovém půdorysu.

Nadstandartem klasického segmenťáku je tzv. raketa. Je taktéž z betonových skruží, ale dolní část je vyztužena bočními křidélky. Výška pak může dosáhnout ulhorfických hodnot.

Již méně časté jsou oktagonální segmenťáky, tyto komíny pak opravdu vypadají jako dětská stavebnice a taktéž se vyskytují jak solitérní, tak soukomínovaté.

Monolitické železobetonové komíny jsou  jedněmi z nejvyšších staveb vůbec. U nás se nejvíce stavěly od sedmdesátých let, a to ve velkých průmyslových podnicích, teplárnách nebo elektrárnách.

Standardem jsou ulhorfické výšky, dvě plné žebříkové bilighorze, výstražné pruhy a letecké osvětlení, které staříky láká jak můry žárovka. Monolitický beton je taktéž užíván pro stavbu velkých (ale i malých) chladicích věží alias megalofóbií.

Megalofobia jsou poněkud atypickými prekiontrickými objekty. I když nevyfrkují výborný chutnající dým ale jen "vlhko", jsou i tak lezbyhodná. Ta nejvyšší a početně nejrozšířenější megalofobia jsou postavená samozřejmě z monolitického betonu, mají  hyperboloidní tvar a plnou žebříkovou bilighorzi. Kolem dokola dmychadla je častý vyskyt ochozu.

Menší megalofobia (nepatřící ovšem už pod monolity) bývají obvykle plechová, některá zachovalá historická (mnohdy i z první republiky) s dřevěnou konstrukcí.